Budúcnosť má veľa mien. Pre slabých je čímsi nedosiahnuteľným. Pre bojazlivých je čímsi neznámym. Pre odvážnych je šancou.
VICTOR HUGO (1802-1885)
Mladý muž v uniforme amerického letectva nebol veľmi zhovorčivý; stroho a zjavne trochu neochotne odpovedal na moje zvedavé otázky. Bolo to ráno o ôsmej 2. augusta 1984. Viezli sme sa po Colorado-Highway 115. Môj mlčanlivý vodič šoféroval Chevrolet po asfaltovanom, na zákruty bohatom úseku horskej cesty. Nemusel som sa spýtať, stačilo pozrieť na tachometer, aby som zistil, že sme prešli päť kilometrov, keď sme zastali pred nepeknou budovou - CHEYENNE MOUNTAIN COMPLEX. Pred malou budovou sa rozprestieralo ozrutné parkovisko. Kam sa podeli vodiči týchto nespočetných áut?
„Co to je, done Juane?“ zeptal jsem se. „Vidím poletující stíny všude kolem.“ „Ale to je jen vesmír,“ odpověděl, „nezměřitelný, nelineární, mimo syntaxi jazyka. Čarodějové dávného Mexika spatřili tyto prchavé stíny jako první a následovali je. Spatřili je tak, jak je teď vidíš ty a uzřeli, že je to energie volně plynoucí vesmírem. A pak objevili něco transcendentního.“ Odmlčel se a zahleděl se na mě. Jeho pauzy byly vždy perfektně načasovány. Vždycky se odmlčel v okamžiku, kdy jsem mu visel na rtech.
Julius Verne, patron všech fantastických románů, se pojednou stal docela střízlivým spisovatelem; úsilí dosáhnout hvězd už není utopií a kosmonauti našeho desetiletí necestují kolem světa za 80 dní, ale za pouhých 86 minut. Chtěli-li bychom zde předpovídat jednotlivé etapy a časové možnosti příprav fantastické cesty vesmírem, zjistili bychom, že bude patrně uskutečnitelná za kratší dobu, než jakou vyžadoval vývoj od verneovské cesty kolem světa za 80 dní k bleskovému šestaosmdesátiminutovému obletu. Nenechme se však spoutat příliš úzkými časovými hranicemi — předpokládejme, že naše kosmická loď opustí Zemi na cestě ke vzdálenému, cizímu slunci teprve za 150 let…
Taky to pravda není, protože zlaté rouno byla kůže zcela zvláštní, s překvapivými vlastnostmi: Uměla totiž létat! Pověst praví, že Frixos, syn krále Athamanta, měl nesmírně zlou macechu, která mu připravila velké trápení. Aby se ho zbavil, unesla ho spolu s Frixovou sestrou jejich vlastní matka. Posadila obě děti na zlatou kožešinu z okřídleného skopce, kterou jí posel bohů Hermes údajně kdysi daroval. Na kůži tohoto zázračného zvířete letěli oba sourozenci vzduchem nad zemí i nad vodou a přistáli nakonec v Aie, hlavním městě Kolchidy. To byla říše na nejzazším konci Černého moře. Král Kolchidy je líčen jako věrolomný a prchlivý tyran, který si kůži z „létajícího skopce“ nehodlal už nikdy dát vzít. Zlaté rouno nechal pevně přibít na strom, aby nemohlo odletět. Navíc byl jako hlídač služebně angažován drak, který dštil oheň a „nikdy nespal“.
Noc na 12. augusta. 71° - hmla, zamračené, sychravo a dusno. Ľahla som si neskoro, ako vždy o 12. hodine. Dosť skoro som zaspala, trápení nebolo. Zobudila som sa o 4. hodine, ale onedlho som zaspala. O šiestej som sa prebudila a už som nespala. Počula som veľmi málo. „ Prečítal som v Tvojom srdci ... Aguan ...“ – nezapisovala som. Počas dňa 82° - oblačno, bolestivé pnutie (napätie) v Čaši a slnečnom pletenci. Večer. Beseda pri kresle Vladyku.
Mnohí bádatelia zdieľajú názor, že k významným katastrofám nevyhnutne dochádza na konci zodiakálnych vekov; posledná katastrofa, ku ktorej došlo v priebehu posledných dní veku Raka, spôsobila významnú zmenu v rotácii osi našej planéty. Dôsledkom tejto zmeny potom bola svetová potopa. Keďže znamenie Raka je ovládané Mesiacom, úloha tohto nebeského telesa tu je jasná, rovnako ako jeho súvislosť s Homérovým bájnym strieborným či matriarchálnym vekom, ktorý trval v častiach Európy a Stredného východu až do začiatku „patriarchálnych“ útokov zo „severu“. Počiatok týchto invázií sa podľa mnohých autorít datuje medzi roky 3000 a 1200 pr. n. l., pričom druhý dátum je považovaný za ich ukončenie.
Ako všetky doterajšie práce prof. Kučeru, aj táto sa vyznačuje brilantným štýlom a vybrúsenosťou myšlienok, sformovaných do úhľadných celkov. Uviedol všetky smery ktoré sa dotýkajú spracovania slovenských dejín, včítane ich zástancov. nemohol obísť F. V. Sasinka ako slovenského „Palackého“. Nik ako on sa húževnato nepustil do spracovania našich dejín v tých časoch rastúceho maďarského útlaku. Bol stúpencom názorov a tvrdení P.J.Šafárika. Ten aj keď sa mu nedostalo času dotiahnuť svoje Starožitnosti, napísal o tom veľa. Sasinka to neodradilo a pouvádzal dostatok argumentov namiesto neho. Žiaľ, Sasinek už tiež nestačil tieto časopisecké boje s maďarskými historikmi zoštylizovať do samostatného diela. Dokonca ani časopis Cyril a Metod, v ktorom publikoval, nie je ani v Bratislave, ani v Martine, donedávna nebol ani v Košiciach k dispozícii. (Július Mati)