Tato pravda se dá najít na většině duchovních webů. Jinak řečeno – duchovní web, který na tuto informaci neupozorní, nestojí za moc, chápáno roztouženou myslí duchovního obrození chtivého jedince. Věta „Jsme tvůrci vlastní reality“ působí až magicky. Nepopírám ji, souhlasím s ní, je naprosto zásadní uvědomit si tuto skutečnost, protože jinak je velmi těžké posunout se dále v chápání našeho světa.
V našem zaběhaném a rozporuplném sociálním systému jsme se naučili jisté pasivitě. Vše za nás udělá někdo jiný. Televize nás zabaví, prožíváme dobrodružství z pohodlí bytu. Spousta fast-foodů za nás uvaří a jídlo nám dodá až do bytu. Byt opouštíme pouze, když jdeme vydělávat peníze anebo když si jdeme pro léky k našemu lékaři. Všimli jste si někdy základu slova lékař? Lék. Lékař nás tudíž neléčí, ale předepisuje nám léky. Kdyby nás doopravdy léčil, říkali bychom mu léčitel, což je ale pro většinu naší společnosti označení pro šarlatána a podvodníka a takové označení je pro studované mediky absolutně nepřípustné.
Není těžké sehnat někoho, kdo vás bude učit mechaniku nebo přírodní vědy nebo češtinu, kdo vás bude učit jezdit na kole nebo pracovat s počítačem. Ale co se týče věcí, na kterých opravdu záleží, život, láska, skutečnost, Bůh, vás nikdo nic naučit nemůže. Snad vám někdo může nabídnout slova. Ale ve chvíli, kdy máte slovní model, vaše skutečnost je přefiltrována myslí někoho jiného. Pokud nějaké modely přijmete, uvězní vás. Začnete chřadnout, a až budete z tohoto světa odcházet, nebudete vědět, co to znamená vidět sám za sebe, učit se.
Žiju na kraji vesnice. Je to v severní části Balkánského poloostrova. Je tu hodně zvlněná krajina. Hodně se tu pěstuje obilí, kukuřice a dobytek. Vnímám jak mám zatemněné vědomí. Jde mi jenom o to jak ten alkohol získat. Chodím krást. Obilí a cukr. Kukuřice se podrtí a nechá ve vodě. Mám hrnec na to vypalování, otevřené ohniště s průduchem ve střeše. Chýše je celá zbědovaná. Pár kusů nábytku, police a zvednuté místo na postel. Jsem starší odpudivý muž, je mi 46 let. Jsem takové hnusné, smradlavé hovado. Doma mi dochází alkohol. Musím naklíčit obilí a pak ho vypálit. Jsem odpudivej a lidi mě nemají rádi. Přes den jsem zalezlej, teď je večer. Je šero a já kradu z obilný jámy obilí. Jáma je vymazaná hlínou a vypálená ohněm. Tam se nasype obilí a přikryje slámou. Už je jaro, zásoby se tenčí. Vracím se s obilím domů. Žena zemřela a dítě uteklo hned jak bylo samostatné. Všechno vidím jako v oparu. Třesou se mi ruce, hůř vidím. Piju denně.
Je to taková zvláštní krajina se skalkama. Jsou tu břízy a jehličnaté stromy. Je časné jaro. Je mi 22 let a jsem chlupatější, ale ne zase moc. Jsem na lovu (říhání). Ženu se za nějakým zvířetem, které vypadá jako jezevec. Už pár hodin ho pronásleduju. Je to menší a rychlý zvíře. Je mezi kamenama. Vždycky se někam schová a já vymejšlím jak ho odtama dostat. Je to zábavný, ještě jsem se k němu nedostal tak blízko abych ho zapích. Lovím ho proto, že je symbolem síly a já ho hodlám přinést ženě se kterou chceme spolu bydlet. Žádné obřady se nedělají, domluví se to a žije se spolu. Cítím svou sílu a radost z pohybu.
Musím se vám pochlubit. Podařilo se nám založit a udržet kvásek a upéct z něj chleba. Žádné droždí, žádné staré pomleté chleby z předchozího dne, pouze žitná a pšeničná (špaldová) mouka, trochu soli, chlebové koření, směs semen a voda. A ta vůně, když jsme chleba vytáhli z trouby. Můžu vám říct, že příprava těsta na chleba má ne-li stejné tak minimálně podobné účinky jako meditace. Jde o činnost, která, alespoň mě osobně, nabíjí energií.
Jsem na Zemi. (Bolestný výraz obličeje.) Jsem muž, jsem skloněný, je nás tu víc. Nad námi jsou jezdci. Bolí mě levá ledvina, jsem tu zraněný. (Sahá si na levou ledvinu.) Něco tam mám vbodnuté. Spíš ležím. Jsem zraněný rakouský voják. Táhne mě to k zemi. Celý bok mě bolí, řine se mi z něho krev. (Bolestný výraz obličeje.) Ležím tu a nemůžu dát znát, že ještě žiju, protože dobíjejí raněné. Potichu trpím a myslím si, že to bude dobré. Objíždějí nás. Jeden z nich mi bodá bodák do zad mezi lopatky. (Kašel a chroptění.) Dusím se, nemohu dýchat a už nic necítím. Je žluto a prázdno, je to konec tohoto života.
Sedím na koni a řítím se bitvou. Jsem perfektně sehraný s tím koněm. Mám vousy a dlouhé vlasy. Je ji kolem čtyřiceti let, jsem velký a hřmotný. Něco řvu a jsem Hun. V ruce mám kůl, kterým srážím protivníky z koní. Jsem dobrý a jde mi to. Na sobě mám nějakou kožešinu, nohy mám holé. Najednou zezadu cítím ránu. Cítím tlak v žaludku. Padám na záda na zem. Kůň se mi boří kopytem do žaludku a rozmašírovává mi ho. Ležím a umírám.
Sedím u ohně a rozjímám. Mám pocit, že jsem vším, cítím obrovské štěstí. Jsem sama mimo osadu a medituji, splývám s přírodou, se vším okolo. Cítím ochrannou jednotu. Najednou jako kdyby mě šíp trefil do srdce. Cítím negativní energii. Něco se děje doma. Jsem váženou matkou celého kmene. Hlavou celého místního společenství. Cítím křeče v lýtkách, ta křeč je strašně silná. Je vánice a já spěchám domů (třes nohou). Je to úplně jiná kultura. Žije se tu na jiných principech. Mají tu větší úctu ženy než muži. Utíkám domů. Žijeme v iglů. Cítím chlad a křeče v nohou (pláč). Byla jsem dlouho pryč. Jsou mrtví.
Jsem druhým nejvyšším velitelem římského vojska. V roce 658 př.n.l. bojujeme v Egyptě. Vyloďujeme se u egyptských břehů a začínáme dobývat jedno z egyptských měst. Jedu na koni, křičím a ženu své vojáky dopředu. Cítím velkou kuráž, chci je porazit, vyhrát. Mohu opět dosáhnout vítězství. Vnímám to jako svoji sílu a moc. Je to ohromné sebeuspokojení a hrdost. Jenom o to mi tady jde. (Silné emoce a tvrdost). Biji se, je mi jedno kdo to je, jsou to Egypťani. Je mi to všechno jedno. Nepřátelští vojáci po nás házejí z hradeb kopími. Jedno z těchto kopí mne zasahuje do ramene. (Chytá se za pravé rameno a sténá). Padám z koně. Jdou po mně dva nepřátelští vojáci, protože vidí, že jsem velitel.
