VEĽKÁ EPOCHA | Před počátkem třetího tisíciletí před naším letopočtem vznikla v poříčí Indu a jeho přítoků zvláštní osobitá kultura, jejímž charakteristickým znakem byla civilizační vyspělost a vysoká urbanistická úroveň. Starověká kultura byla nazvána podle geografické lokalizace kulturou poříčí Indu nebo se jí podle jednoho ze dvou hlavních nalezišť říká kultura harrapská.
Libor Čermák | Možná to zní moc fantasticky, ale je možné, že naše současná technologická civilizace, jež obývá modrou planetu, není v její více než čtyřmiliardleté historii tou první. Naše civilizace trvá asi 6 tisíc let. To je s porovnáním obrovského stáří naší planety a s obrovského stáří života na ní jak plivnutí do moře. Stačí si jen představit dobu od druhohor, tj. posledních 250 milionů let. Proti té je 6 tisíc let epizodou tvořící pouhou jednu čtyřicetitisícinu. To znamená, že jen doba trvání naší civilizace by se do celého období dala naskládat více než 40 tisíckrát.
kp.ru | Začiatkom 90-tych rokov horolezecký sprievodca Ch. L. D. Mamani sledujúc peruánske krajinky Peru a Bolívie na jazere Titicaca narazil na veľkú starodávnu kamennú tabuľu s výškou 7 metrov. Do nej bol vytesaný výklenok podobný kľúčovej dierke s výškou okolo 2 metrov. Na čo sa používal, nie je známe. No tento kameň miestni nazývajú „Aramu Muru“ a výklenok „Brána bohov“. Existujú legendy o ľuďoch, ktorí sa tu údajne akoby „prepadli“, alebo o zvláštnych bytostiach - napr. o „vysokom človeku, ktorý prechádzal skrz otvor obklopený planúcimi svetelnými guľami“. Miestni nepochybujú o tom, že to boli bohovia.
kp.ru | Pred piatimi rokmi sme v „Komsomolke“ uverejnili materiál pod názvom „Posolstvo cudzincov ukryté v kalendári“ (viď na stránke „KP“ z 28., 29. júna, 1. a 2. júla 2005 http://www.kp.ru/daily/23534/41380/). Tento objav uskutočnil matematik, dôstojník Kozmických síl ZSSR, vedecký pracovník Spojeného ústavu pre jadrový výskum a bývalý zástupca riaditeľa Ústavu pre fyzikálno-technické problémy v Dubne Vladimir Pachomov. Matematik nás ohromil prehlásením, že pred 6 000 rokmi našu Zem navštevovali predstavitelia inej civilizácie a zanechali nám kalendár, do ktorého zahrnuli aj zašifrované posolstvo.
Když jsem jen tak mimochodem s trochou času pročítal místní tisk (El Deber, Bolívie), udeřilo mě do obličeje poměrně podrobné zpravodajství o indiánském rodu Wichi, který obývá nativní lesy na severozápadě Argentiny, severovýchodně od města Salta a některé další menší přilehlé oblasti. Spíše, než jako o indiánském rodu, se o nich můžeme zmínit bez nadsázky coby o plně autochtonní civilizaci, kterých již na této planetě mnoho není, a naneštěstí i tato se nyní dostává do svého finálního existenčního ohrožení. Indiáni rodu Wichi mají jednu obrovskou výhodu, která je ale pravděpodobně také trnem v oku systému, který jej dnes již plně obklopuje: absolutně nic od nás nepotřebují.
Jednou z mnoha záhad megalitů jsou do jejich povrchů vysekané miskové nebo hrncové prohlubně, ve vodorovné, svislé nebo šikmé poloze. Ve velkém množství se vyskytují po celé Zemi, jen v Austrálii bylo nalezeno na kamenných blocích tisíce takových prohlubní. Jejich zdůvodnění bude snadnější, když se nejprve seznámíme s fyzikální podstatou tohoto fenoménu na podobných příkladech ze současné doby, nebo středověku.
V průběhu více než dvaceti let jsem zrealizoval stovky experimentů, které byly ve většině případů motivovány snahou odhalit důvody a příčiny nedostatečně osvětlených a ne vždy přesvědčivě vysvětlených pracovních činností dávných civilizací. Při těchto pokusech jsem dospěl ke zjištění, že mnohé prehistorické pracovní aktivity zaniklých kultur byly evidentně motivovány snahou využít poznatky o atributech statické elektřiny. Ani v odborných publikacích jsem se nedozvěděl žádné informace o škále následně zjištěných vlastností statické elektřiny. Nelze tedy vyloučit, že ani do současnosti nebyly nikde publikované. Z tohoto důvodu připouštím, že by se mohlo jednat o zcela nové poznatky.
Je dobře známo, že čínská civilizace patří k těm nejstarším a že její lid v průběhu času vytvořil mnoho divů, jako je Velká čínská zeď, nedostižný porcelán a nejjemnější hedvábí. Tato země dávného draka, však - na rozdíl od Egypta - není moc známá svými pyramidami, přestože zhruba 100 těchto staveb můžeme najít na ploše s poloměrem 100 kilometrů, v jehož středu leží dávné město Xian. Jedná se o oblast centrálních planin rozprostírajících se jihozápadně od Pekingu.
Ponorili sme sa pod mohutne sa vzdúvajúcu hladinu – vlny sa takmer lámali a prelievali – a klesali temne modrou vodou do sveta podmorského ticha. Bol koniec marca 1997, nedávno sa k Zemi najtesnejšie priblížila Haleova-Boppova kométa a my sme sa práve ocitli na ostrove, ktorý leží presne jeden stupeň na sever od obratníka Raka a 19,5 stupňa na východ od monumentov Angkoru. Tým ostrovom je odľahlý ostrovček Yonagumi, ktorý sa pýši tým, že je „najzápadnejším cípom Japonska“.
Na zodpovězení téhle otázky se musíme přesunout do dob nejstarších, o kterých se dochovaly vůbec poprvé nějaké písemnosti. Navštívíme jižní Mezopotámii, která nám v lecčems napoví. Žil zde národ Sumeru, jejich historie se datuje od roku 3500 let př.n.l. V jejich náboženství se objevuje víra ve vícero bohů a to konkrétně ve 12 nejdůležitějších, kteří se obměňovali. Pantheon a události sumerských bohů se prolínají napříč naší historií po celém světě. Až teprve v křesťanství se píše o jednom bohu, ale i v Bibli - Genesis jsou zmínky o bozích, k těmto nepřesnostem muselo samozřejmě dojít, protože i biblické příběhy se nevyhnuly popisu sumerských událostí. V Egyptě, Řecku, Indii, Střední a Jižní Americe nebyla žádná jiná božstva než ta sumerská, která žila v pospolitosti s lidmi tehdejší doby, která odešla, ale slíbila, že se vrátí.
