Všetko sa to začalo cez letné prázdniny pred maturitným ročníkom. Slnko, voda a ľahké oblečenie zrejme zlákali moju priateľku k tomu, aby skúsila zhodiť zopár kíl. Nedržala žiadnu konkrétnu diétu, ani nemala žiadny konkrétny systém, ale začala pomaly zmenšovať porcie jedla. Vždy sa cítila byť pri sebe. Jej nešťastný problém s váhou nevyprovokovala žiadna konkrétna situácia, ani nešťastná láska. Sama dnes hovorí, že ani presne nevie, ako sa do toho bludného kruhu dostala...
Jak vidí nemoc pacient a jak lékař? Stručná odpověď zní: každý jinak. Proto je naprosto nutné, aby spolu mluvili. Z laického pohledu se může zdát, že rozhovor pacienta s lékařem je v dnešní době – plné techniky – nepodstatný až nadbytečný, když můžeme objednat desítky vyšetření, která přece musí odhalit chorobné změny daleko přesněji než tvor chybující – člověk.
Poslední vědecké výzkumy ukazují, že samota je stejně nebezpečná jako stres. Badatelé z Ohio State University zveřejnili zprávu dokazující, že sociální izolace ovlivňuje imunitní reakce organismu, což vede ke výšenému riziku výskytu mnoha závažných onemocnění. "Z naší práce zřetelně vyplývá, že nízká kvalita sociálních vazeb má za následek zhoršení zdravotního stavu a zvýšení úmrtnosti," konstatovala Lisa Jaremka z Institutu behaviorální medicíny na Ohio State University.
Čemu všemu podle vás musí člověk říci NE, pokud chce žít spokojený život?
Tuto otázku jsme položili odborníkům spolupracujícím s redakcí Psychologie.cz.
Dnes odpovídá psychiatr Radkin Honzák.
Hledat správný životní směr je jako hrát hru "samá voda, přihořívá, hoří". Jde o to všímat si, kde se cítíme dobře, co nás naplňuje. V každém případě musíme vstát z gauče a vydat se do světa. Lenochovo tajemství spočívá v tom, že se nenutí do věcí, které dělat prostě nechce.
To najlepšie z prednášky slávneho doktora a spisovateľa Ruedigera Dahlkeho v Bratislave (11. februára 2012) na tému "Partnerské vzťahy" a "Princíp tieňa". Udobrenie sa s našou tienistou stránkou, teda to čo vidí aj nevidí na svojom partnerovi mužský archetyp Animus a ženský Anima. Doktor Dahlke vysvetľuje aké dôležité je poznanie vlastného tieňa, našej odvrátenej stránky, pred ktorou si mnohí zakrývame oči a častokrát projektujeme vlastné prešľapy a chyby na nášho partnera...
Jedno moudré přísloví praví: Co k tobě patří, neztratíš, a co k tobě nepatří, neudržíš. Zdá se, že v sobě nese pravdu, na kterou často a rádi zapomínáme, zejména když nám ego našeptává, že nám něco důležitého chybí a že to můžeme získat prostřednictvím toho druhého, aniž by nás napadlo, že je to náš vlastní nedostatek. Takže to vypadá, že tímto by byla odpověď na otázky čtenářky Ivany hotová. Jenže není tomu tak. Hlubinný přístup potřebuje kus sebepoznání.
Nejsem zastáncem striktního rozdělování mužského a ženského světa ani zastáncem světa feministického. Neholduji mediálnímu stereotypu, že mužský a ženský svět jsou dvě zcela odlišné planety. Přesto vnímám, že společnost pohlíží na ženu jako na bytost slabší, citlivější a méně samostatnou, než je muž. Muže pokládáme za individualistu stojícího pevnýma nohama na zemi, který si vždy ví rady, a ženu za bytost, jež neumí samostatně řešit problém a které je třeba pomáhat. Vlastně nás tomu učili i ve škole.
Lidé, kteří se nebojí pokládat druhým otázky, jsou v životě úspěšnější. Nemám rád dělení lidí do dvou či více „druhů“. Článek Olivera Burkemana o těch, kteří se nebojí zeptat, a o těch, co věci raději odtušují, ale považuji za jeden z textů, které mi opravdu změnily život.
V našem domě, kde jsme relativně novými nájemníky, jeden ze sousedů začal kdovíproč předpokládat, že za veškerý nepořádek ve společných prostorech je zodpovědná naše rodina. Píše nám vzkazy na nástěnku, upozorňuje nás slovně a tak dále. Předevčírem jsem vynášel odpadky a něco mi spadlo přímo před sousedův vchod. Řekl jsem si, že to nezvednu. V hlavě mi proběhla myšlenka: na co se budu namáhat, když nás obviňuje tak jako tak.
