Usedám na schody, které vedou ke dveřím našeho domu. Je příjemná letní noc a já ještě nespím i když bych už dávno měl. Je mi dvanáct let a moji vrstevníci se v tento čas již oddávají svým snům. Nemůžu spát, něco mi brání. Stejně bych se na posteli jenom převaloval. Nespím, protože mi v tom brání smutek a stesk.
Sedím na schodech a jediný pohled na hluboké a temné nebe, které je poseto myriádami mihotavých světel ve mně probouzí stesk po domově. Cítím, že můj domov je někde tam nahoře, jenomže si to znalostmi dvanáctiletého kluka nedokážu vysvětlit. Proč se mi tolik stýská po domově, když sedím na zápraží domu, za jehož dveřmi spí mí dva sourozenci a u televize klimbají oba rodiče? Proč ve mně pohled na hvězdnatou oblohu probouzí tak hluboký stesk po domově? Svoji rodinu mám rád a ve dvanácti letech, je vaše rodina váš celý život. Mám je rád, všechny bez rozdílu, to vím. Ale něco tomu chybí. Něco, co je tam nahoře.Občas mám pocit, že mě tam někdo vidí. Že o mně ví. A to, že se mi stýská je také trápí. Drží mi palce.
Byl jsem vybrán. Abych přispěl svojí prací. Nevím, do jaké míry jsem s tímto rozhodnutím souhlasil ale zřejmě příliš ne. Proč taky. Kdo by chtěl opustit rozkvetlou louku plnou slunce a letního vánku a dobrovolně vstoupit do podzemí plného bláta a marastu, kde se nedá volně dýchat a svazují vás okovy vaší vlastní mysli. Někdo to vnímá jako čest, někdo jako trest ale vše směřuje k jedinému cíli.
Až naleznu sám sebe, dozvím se, kdo doopravdy jsem. Budu se prokousávat energetickými stavbami, které jsem díky svému nevědomí budoval a stavěl po tisíce let. Budu čelit situacím, které jsem nikdy předtím nepochopil. Budu znovu drásán energiemi, které existují pouze díky mně, neboť jsem jejich otec, jejich stvořitel. Opět budu mít příležitost omýt je láskou a soucítěním a propustit je za světlem...
Ale to až budu starší. Zatím je mi jenom dvanáct let...
Lencher Falprea
Zdroj: Probuzeni.blogspot.com
Súvisiace:
