Masaryk a Beneš se lišili nejen věkově, nýbrž i svými názory na svět. Masaryk dokázal připustit, že se dopouštěl taktických chyb a v diplomatické činnosti improvizoval [Masaryk 2]. Toho Beneš schopen nebyl a chlubil se, že hlavním důvodem úspěchu zahraničního odboje bylo, že „dělal vždy politiku vědomě vědecky“ – filozofii, sociologii a vědeckou metodiku aplikoval soustavně na politické problémy [Kalvoda]. Přesto měli mnoho společného. Oba měli silnou tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům a Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Oba, Masaryk a Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického národa jim byl cizí. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku etice – v praxi se tím vůbec neřídil. Nevyšší morální hodnoty, jako je například obrana pravdy, byly Masarykovi cizí [Kalvoda].
Spomínať má zmysel iba vtedy, ak sa pozrieme, aký presah majú jeho skutky pre dnešok. Ak by Uhrovec a jeho genius loci nedal Slovensku nič viac, iba tohto muža, potom ho musíme uctievať na veky vekov. Ľ. Štúr je predovšetkým mužom veľkej triády: 1. najskôr sformoval spisovnú slovenčinu, aby vytvoril z roztratených ostrovov súvislú pevninu - povedomé Slovensko; 2. keď mal slovenčinu, založil prvé politické Slovenské národné noviny a literárnu prílohu Orol Tatranský; 3. prostredníctvom novín sa stal poslancom na Uhorskom sneme za kráľovské mesto Zvolen a vzápätí podpredsedom Slovenskej národnej rady. Teda zákonodarca slovenčiny, novinár-spisovateľ a napokon politik.
Obe pohlavia – muži aj ženy – majú v sebe zafixované nejaké stereotypy o ideálnych partneroch. Síce sa mierne líšia, ale v zásade sú tieto požiadavky na ideálnu ženu a ideálneho muža veľmi podobné. Vo vzťahu so svojou polovičkou máme tendenciu merať kvalitu týchto vlastností a porovnávať ich s inými. V celom subjektívnom kontexte tak zrazu môžeme nadobudnúť dojem, že naša polovička nie je pre nás primerane kvalitná a snažíme sa ju zameniť za lepšiu. Krachol tak nejeden perspektívny vzťah. Koniec koncov, celý akt balenia u väčšiny ľudí znamená práve snahu nafúknuť jednotlivé kvality a tak na seba pripútať niekoho minimálne rovného.
Motto: Objednávka investora je pre umelca limitujúca.
Několik profesionálů se na tuto otázku zeptalo skupiny dětí starých mezi čtyřmi a osmi lety. Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dovedl představit.
Pan Kinkaid se narodil v Idaho, po celý život byl průzkumníkem a lovcem a ve službách Smithsonovy instituce strávil třicet let. I stručně vylíčená zní jeho historie úžasně až neuvěřitelně. "Předem bych chtěl říci, že tato kaverna je téměř nepřístupná. Vstup je 1486 stopy dole ve strmé stěně kaňonu. Nachází se na vládních pozemcích, kam pod hrozbou pokuty nesmí vstoupit žádný návštěvník. Vědci chtějí pracovat nerušené a bez obav, že archeologické nálezy budou zničeny či poškozeny lovci kuriozit a památek. Každá snaha proniknout do těchto míst bude zbytečná, všichni případní návštěvníci budou posláni zpět."
Většina z nás si vzpomene na poslední scénu v oblíbeném archeologicko-dobrodružném filmu Indiana Jones a hledání ztracené archy, v níž je významný historický artefakt, archa Úmluvy z Jeruzalémského chrámu, uzamčena do dřevěné bedny a uložena do obrovského skladiště, aby ji už nikdy nikdo nespatřil. Tím bylo zajištěno, že nebude třeba přepisovat učebnice dějin a žádný profesor historie nebude muset revidovat obsah přednášky, s níž v poklidu vystačil posledních čtyřicet let.
Z histórie medicínskych vied v stredoveku vyplýva, že púšťanie žilou patrilo v tomto období k obľúbeným terapeutickým zákrokom. Už za panovania cisára Karola Veľkého bolo púšťanie krvi povinne predpísané pre všetky kláštory s hospitálmi, v ktorých na tento účel slúžila zvláštna budova. Dnes celkom presne vieme, že pokiaľ bol tento zákrok naozaj vykonaný lege artis, umožnil úspešne predchádzať srdcovému infarktu a mŕtvici. Púšťanie žilou podľa stredovekých lekárov „riedilo“ krv, zvyšovalo jej prietok (znižovaním hodnoty hematokritu) a pôsobilo preventívne proti vzniku trombóz a záchvatových ochorení. Okrem toho odstraňovalo „krvné jedy“ (t.j. žlčové farbivá), ktoré blokujú liečbu u chronických chorôb a stimulujú uvoľnenie kortizónov v tele.
Aj keď sme v predošlej časti nášho seriálu citovali slová opátky Hildegardy o nadprirodzenej inšpirácii jej liečiteľského umenia, predsa môžeme i keď namáhavo rekonštruovať jej pramene. Ako prvý ona samotná uvádza bibliu. Vyplýva to z textu listu napísanému v roku 1146 cisterciánskemu mníchovi a opátovi v Clairvaux Bernardovi (1090-1153), neskôr prehláseného za svätého a učiteľa cirkvi. V ňom sa doslova dočítame: „Som nevzdelaná ľudská dcéra a nedostalo sa mi vyučovania o veciach vonkajšieho sveta, ale z vnútra som bola poučená od svojej duše.“
Jak už jsem uvedl, trvají kreacionisté na tom, že Bůh (v tomto případě jediný muž, redukovaný z bezpohlavního plurálu v původním biblickém textu) vytvořil prvního muže podle svého vlastního obrazu a své vlastní podoby. Dobře, ale je-li to tak, musel mít přímo nahromadění dnů, v nichž se nic nedaří, protože my, lidé, jsme prachmizerně navržený druh. Pravda, máme sice mozek s vysokou kapacitou, ale z nějakého podivného důvodu z ní smíme užívat jen relativně malou část. (Nyní opět slyšíme zběsilé vytí protestů vědců po pravici, ale nevšímejme si jich. Jestliže nám kterýkoliv ze sta takzvaných "chytrých blbců" - savantů, kteří mají jakýsi přímý přístup ke stovce rozdílných částí mozku, může předvádět úžasný intelektuální festival, pak tytéž části musí být i v našich mozcích, ale naše "normálnost" nám přístup k nim blokuje.)