„Jednoho dne, mnichové, jsem pobýval u Ukkatthá, v Lese radosti, u úpatí královského stromu. Tehdy ale, mnichové, přišel Bráhma Bako k chybnému mínění: 'Zde je Věčné, zde je Trvalé, Stálejsoucí, zde je Nezrušitelné a Nepomíjivé: neboť zde nevládne ani zrození a stárnutí, ani smrt a zánik, ani znovuzrození. Není žádná jiná vyšší svoboda než tato.'“
„Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.“
„Dokonale probuzeným se sice nazýváš, ale tuto věc jsi nevěděl: že by mě totiž nějaký asketa nebo bráhman, nějaký bůh nebo ďábel, nějaký Bráhma nebo kdokoliv jiný na tomto světě mohl odmítnout právem, takovou možnost, Sariputto, nevidím, A protože, Sariputto, žádnou takovou možnost neznám, zůstávám klidný, nerušený, plný důvěry.“
sútra Zježené vlasy
S láskavým dovolením autora Vám postupne predstavíme mimoriadne hodnotné texty našej indoeurópskej tradície
Jan Kozák se narodil 21. 5. 1951 v Praze. Po studiu na gymnáziu vystudoval na FFUK obor archívnictví-dějepis. Kromě studia medievalistiky se také 3 roky věnoval na katedře dějin starého Předního Východu klínopisu (babylonštině, asyrštině a sumerštině) a poznávání starověkých kultur.
“Už dost bláznů mátlo neinformované, že právě oni, ti blázni, jsou pravým vzorem praktických mystiků. Jak se však stali těmi blázny? – Tím, že místo aby se věnovali soustřeďování mysli, čímž by utlumili její samovolnou činnost a též i vnímání, tuto činnost naopak zvyšovali. Oddali se myšlení, jež jim po zanechání koncentrace přinášelo nový druh myšlenek, než jakými se zabývali dříve v údobí živočišného způsobu žití. Viděno však z výšin mystického vývoje, je naprosto stejné, zabývá-li se neovládaná, samovolně činná mysl předměty smyslových chtíčů nebo spekulacemi o nadsvětském životě a o mravném nebo nemravném myšlení a počínání.”
“Lidský stav se vyznačuje změnami. U lidí je příznačné, že kolísají od stavů doslova bláznivého nadšení až zase do zoufalství. Mezi těmito krajními duševními stavy existuje ideální rovnováha, kterou lze označit za čisté původní lidství; toto lidství trpí tím, že onu bláznivou radostivost musí vyrovnávat následujícím zoufalstvím. Z toho vyplývá, že nevede k ničemu dobrému dát se unášet stavem lidství. Od kolébky až do hrobu se bláznivá radostivost střídá s duševními bolestmi až zoufalstvím a tím se stává to, že člověk je jen člověkem, a to od narození až do smrti.”
„Vidím, žes neztrácel čas, Lobsangu!” prohodil zvesela. „Myslel jsem, že se stavíš na jednu z tvých nesčetných svačinek!” „Ne, ctěný lámo,” odpověděl jsem, „rád bych se dobral určitého pochopení, protože musím přiznat, že ony sexuální záležitosti západního světa mě velice udivily, když jsem o nich tolik slyšel od obchodníků a jiných.” Usmál se na mě a pravil: „Sex vzbuzuje mnoho zájmu, ať je to kdekoliv. Ostatně to, co udržuje život na Zemi, je právě on. Pohovořme si o tom, když tě to zajímá.”
“Ti, které jejich touha šťastně žít nebo získat vědění podněcuje k hledání pomocí jógy, často užívají nevhodné jógické prostředky. Téměř vždy se nechávají zlákat poslední ze tří částí jógické výchovy, totiž soustřeďováním, bez ohledu na jeho stupně. A přece první součástí jógické výchovy je výchova mravní, která vlastně řeší problém nešťastného pocitového života v celé jeho šíři. Soustředění ho buď neřeší vůbec, nebo pouze v některých víceméně abstraktních obrysech.”
„Ty vedeš dobrý život, Lobsangu, proto se nemáš čeho bát — a tak se neboj ničeho! Ale jsou takoví, kteří páchají zločiny a druhým činí bezpráví, a ty, když jsou sami, svědomí tuze trápí. Tvorové nižšího astrálu se živí strachem, jsou napájeni těmi, jež trápí svědomí. Lidé vytvářejí zlo myšlenkami. Možná že se někdy v budoucnu ocitneš v prastarých katedrálách nebo chrámech, které už stojí celá staletí, jako náš Džókchang. Ve zdech těchto budov ucítíš dobro, jež se zde soustřeďuje. Ale když pak náhle navštívíš velice staré vězení, kde se odehrála spousta utrpení a pronásledování, budeš mít pocit úplně opačný. Z toho plyne, že obyvatelé domů utvářejí myšlenkové formy, které se vtisknou do jejich stěn...”
U vzdálenější stěny byla opřená ohromná socha, z níž mé zamrazilo v zádech. Bylo to skrčené kočičí tělo, ale s ženskou hlavou a rameny. Oči vypadaly jako živé a tvář měla napůl výsměšný a napůl zvídavý výraz, který mě poněkud lekal. Jeden láma poklekl na podlahu a pozorně si prohlížel jakési značky. „Podívejte!” zvolal, „toto obrázkové písmo ukazuje, jak spolu lidé a kočky hovoří, znázorňuje, jak duše opouští tělo a putuje podsvětím.”
