Je sedmé století před naším letopočtem, pracuju jako otrok v dole. Byl jsem jako voják zajat ve válce a upadl jsem do otroctví. Lámeme kámen. Je to hrozná dřina. Je to bezduchá dřina, už vůbec nemůžu. Mám úplně vymatlanej mozek, jenom mlátím palicí do toho kamene. Moje smysly jsou otupělý. Když se zastavím, tak dostávám bičem. Duch už utekl pryč a nechal tu tělo ve štychu. Jenom buším a buším. Jak robot. Jsem úplně bez ducha. Večer se svalím a dostanu trochu chleba a vody.
Když někteří lidé promlouvají na veřejnosti, stávají se kanály pro velmi mocné psychické proudy, kterými magneticky působí na posluchače. Často říkáme, že lidé byli tímto způsobem „inspirováni“, ale to nemusí být nutně tento případ, protože když mluvíme o inspiraci je důležité znát její původ, její zdroj.
Anebo se na to můžete dívat tak, že když zacházíte s věcmi a jednáte s lidmi, reprezentujete určité hledisko, představujete nějaký názor, a druhý člověk představuje jiný názor. Pak do toho vstupuje o něco více vědomí... a vy nemusíte mít nutně pravdu, ani ten druhý nemusí mít nutně pravdu. Máme různý pohled na věci. To je více vědomí. A proč do toho vstoupilo více vědomi?
Věřím, že nikdo zde nespěchá, abychom už začali, máme plno času, nebo spíše, je zde uvnitř vás nekonečnost přítomného okamžiku. Vítejte. Prociťovat ticho uvnitř sebe, to je to, na čem teď nejvíce záleží. Všechno ostatní je něco, co se děje. A to něco, co se děje, už není tak problematické. Stává se to problematickým, když je tu jenom to něco a vy si nejste vědomi ničeho jiného.
Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.
Událost se odehrává strašně dávno.
Jsem energie a pohybuji se vesmírem.
Hraju si mezi hvězdama, skotačím.
Jsem celej neklidnej vzrušením.
Nemůžu se dočkat, až se narodím.
Už se mám narodit, hrozně se na to těším.
Mám z toho velkou radost.
Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.
Jsem světlo, takový hrozně hezký. Jsem veškeré vědomí. Jsem energie, součást boží energie. Oddělují se ze mě malé částečky, které jsou stahovány k Zemi. Je to krásný proces. Všechno splývá, vyděluju se z ní, mám vědomí. Vnímám takovou ohromnou pohodu a klid. Hrozně mně to fascinuje. Jedny částečky se uvolňují a padají dolů, jiné naopak stoupají ze spodu a spojují se se mnou. Ty částečky mě natrvalo neopouštějí a já i jejich prostřednictvím cítím.
Sedím v letadle, je 13. 6. 1944. Už vidím letištní budovu. Na hlavě mám koženou kuklu. Potím se, je v ní horko. Na očích mám světlé letecké brýle. Jsou tvarované kolem obličeje a vzadu mají kožený řemínek. Vidím ovládací panel s budíky, které mají chromované lemování, taky řídící páku. Ručičky se chvějou, už se skoro dotýkám země. Oběma rukama držím knypl, který odtahuji od sebe. Už cítím škrtnutí o zem. Všechno se jeví v pořádku. Budíky se lesknou a přední sklo není úplně čisté.
