To bude mnohým čtenářům připadat jako zcela nemožné a holý nesmysl. Je přece „dobře známo“, že Slované přišli do Evropy až v 5. – 6. století našeho letopočtu a písmo vůbec neznali. Navíc to podle dnešních představ byli nevzdělaní barbaři a analfabeti. Že by mohli obývat egejskou oblast už před Řeky a krétskými Mínojci, a navíc znát i písmo, je vyloučené. „Nejstarším dochovaným písmem Slovanů je hlaholika a cyrilika, jejichž vznik je spojen se jmény věrozvěstů Cyrila a Metoděje“. Tak to alespoň tvrdí současní historikové.
O Slovanech dnes nevíme vůbec nic
Mnozí vědci se sice domnívají, že Slované měli jakési primitivní písmo, používané při věštění a označování časových termínů, neví se však, jaký by měl být jeho charakter. Tento názor zajisté pochází z pozdního středověku a jednostranných historických zpráv držitelů moci, kdy Slovanům bylo vnucováno písmo latinské a ideologie Římanů, která jim byla cizí. Slované byli už ve starověku prohlašováni za méněcenné, nebyl jim přiznán ani nos mezi očima, tím méně znalost písma. Takže v dějinách nefigurovali, byli považováni pouze za bezejmenné služebníky a otroky. Stejný pohled na Slovany měli nejen Římané a před nimi Řekové a Mínojci, ale i jiné národy.
To je příčina, proč dnes o Slovanech z předhistorické doby nevíme naprosto nic, ba ani to, že by vůbec existovali. Dovíme se o tom jen z jejich vlastních písemností, pokud je po sobě zanechali.
Objev neznámého písma na Krétě
Dodnes zůstává nedořešen význam písma na hliněných tabulkách, poměrně nedávno objevených na Krétě. Do té doby nebylo v Řecku objeveno žádné písmo z předhistorické doby. Ani Heinrich Schliemann, který prováděl vykopávky v Tróji a Mykénách (1888) neobjevil žádné písmo ani žádnou tabulku se znaky. Z toho vědecký svět usuzoval, že Řekové v předhistorické době písmo ještě neznali.
Disk z Faistu
Jenže Arthur Evans chtěl dokázat, že natolik vyspělá civilizace se už od počátku nemohla bez písma obejít. Evans, který později prováděl vykopávky v troskách krétského paláce Knóssos (1900 – 1906), našel 2 800 tabulek a fragmentů s neznámým písmem. Povzbuzeni jeho úspěchy, podnikali angličtí a američtí archeologové vykopávky v troskách ostatních zaniklých krétských paláců: Faistos, Zagros, Mallia, Triada adalších, v Řecku pak Tirynthos, Orchomenos, Pylos, Théby atd. Zde rovněž našli tabulky s písmem, dokonce v okolí pevnosti u Mykén, kde prve Schliemann žádné nenašel. Celkem bylo nalezeno asi 5 000 tabulek s neznámým písmem.
Dá se předpokládat, že užívání tohoto prastarého písma skončilo se sopečnými katastrofami v druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l., kdy bylo zcela zapomenuto a až do Evansových nálezů se o jeho existenci tři a půl tisíciletí nevědělo. Je pochopitelné, že je neuměl nikdo číst, neznámý byl význam znaků i jazyk. Do luštění se zapojili badatelé různých národností, ale ani po 50 let nedospěli k řešení. Patřil k nim i český luštitel starých orientálních písem Bedřich Hrozný, který tomuto písmu věnoval posledních 12 let svého plodného života, ale zemřel v roce 1952, aniž by dospěl k uspokojivému výsledku. Nároky na rozluštění si činil i nálezce tabulek Evans, který proto odmítal většinu tabulek zveřejnit, aby ho v luštění někdo nepředběhl. Zemřel v roce 1941 v požehnaném věku 90 let, ale rozluštění se rovněž nedožil.
Kdo vlastně tabulky napsal?
Veškeré tabulky s písmem byly nalezeny v palácích a zánikem paláců i jejich uživatelů končí také užívání tohoto písma. V lidovém prostředí poddaných nebyl nalezen ani jediný nápis. Z toho tedy pro badatele vyplynul jednoznačný závěr, který navodil už objevitel tabulek Evans, že znalost písma patřila výhradně palácové vrchnosti, nevzdělaný poddaný lid písmo neznal.
To je ovšem jen optický klam. Po doslovném přečtení tabulek zjišťujeme, že na nich poddaní zaznamenávali zboží, povinné daně v naturáliích, dodávané panstvu do paláců. A panstvo by si asi nešpinilo ruce měkkým blátem tabulek. V civilním prostředí poddaných se nenašel ani jeden nápis, zřejmě proto, že psali na listy vegetace, dřevo, tkaniny apod., což se nezachovalo.
Texty tabulek nemohou být řecké, už proto, že řečtina v době užívání tohoto slabičného písma ještě neexistovala. Utvářela se později pod vlivem jazyka domácího předřeckého obyvatelstva až po zániku tohoto písma, které zaniklo společně s paláci při strašlivé sopečné katastrofě (zaznamenáno na stéle z Lámnu, jejíž překlad uvedeme v dalších číslech).
První řecké texty pocházejí až z 8. století př. n. l. v dílech Homérových, psaných už evropským hláskovým písmem. Pro záznam řeckých slov totiž slabičné písmo bylo nevhodné, jak už si povšimli někteří badatelé.
Například řecké slovo "krístés" (tvůrce) s neslabičnými souhláskami „kr-st-„ nelze slabičnými znaky zapsat.
To všechno znamená, že toto slabičné písmo musel užívat nějaký starší národ z předřecké éry, jehož jazyk byl převážné slabičný. A jestliže tento písma znalý lid byl následně v postavení poddaných a otroků, otevírá to zcela nečekané perspektivy pro výklad celých dějin. Ale kdo to byl? Takový národ dějiny vůbec neznají!
Setkání s „praslovanem“
Antonín Horák – jeden z posledních „praslovanů“ (foto: Jiří Matějka © 2003)
Bylo slunečné podzimní odpoledne roku 2003. Zaklepu na dveře, které se pomalu otvírají. S úsměvem mě přivítal vitální pán v letech. V ten okamžik jsem přestal vnímat čas, hodiny a následující dny pak probíhaly ve znamení bouřlivých diskuzí o původu „prvního písma“. Tímto mimořádně vzdělaným a sečtělým člověkem byl Antonín Horák, autor jedinečné knihy „O Slovanech úplně jinak“.
Antonín Horák se celoživotně zabýval původem prvního písma a tento vynález, jak sám tvrdí, pochází od Praslovanů. Jejich jazyk je sice archaický a zastaralý, ale nám dodnes srozumitelný. Je třeba se s ním seznámit a učit se mu čtením starých nápisů. A pan Horák byl v dnešním světě prvním a jediným, kdo je přečetl.
Ani vás nepřekvapí, že historici jeho návod, jak číst původní „praslovanské“ písmo, přijali se shovívavým úsměvem. Tvrdili, že se o tom na vysokých školách nikdy neučili.
„Ale pokud si ty nápisy nepřečteme, nevíme o dějinách zhola nic, tápeme ve tmách. O to se mimo jiné zasloužili hlavně Římané, kteří původní „praslovanské“ obyvatele Itálie nazývali „Pecus vocale“ (mluvící dobytek) a protože dobytek do dějin nepatří, z dějin je úplně vymazali. A historikové Římanům věří na slovo“.
Setkání s panem Horákem mě zaujalo natolik, že považuji za nutné seznámit veřejnost s tímto naprosto novým názorem na počátky písma nejen v Evropě. Vydejme se proto společně na dlouhou cestu do pradávné a vzrušující historie lidstva.
Praslovanské kořeny
Antonín Horák (1918 – 2004) prožil dětství v obci Spytihněv na Zlínsku. Často pomáhal při polních pracích, kde se poprvé seznámil s historií. Po každoroční orbě rozlehlých lánů nalézal stovky hliněných střepů s různými motivy. Jak tvrdil jeho otec, šlo o pozůstatky prastarého osídlení, která se dodnes nacházejí po celém údolí řeky Moravy a přítoku Dřevnice. Soutok obou řek zřejmě tvořil kdysi významný bod celé oblasti.
Ing. Petr Kovář vysvětluje princip překladů nejstaršího písma (foto: Jiří Matějka © 2010)
V posledních 20 letech svého života se Horák intenzivně věnoval původu zvukového písma. Své objevy popsal v knize O Slovanech úplně jinak. Co je však méně známé, na překladech původního „praslovanského“ písma spolupracoval s Ing. Petrem Kovářem. Společně konzultovali a upřesňovali význam jednotlivých znaků. Zejména Petr Kovář pak intenzivně vyhledával a dokumentoval nová místa se znaky původního „praslovanského“ písma. Původních písemných záznamů neolitických „praslovanů“ se zachovalo velké množství po celé zeměkouli. Takových nápisů, pokud byly ryty do keramiky, hlíny a kamene, se zachovaly tisíce ve všech světových kulturách.
Pan Kovář se problematice původního písma dodnes aktivně věnuje. Pomocí principu akrofonie se mu podařilo přečíst dosud nerozluštěné nápisy na známých stélách a tabulkách. Již několik let spolupracuje s redakcí WM magazínu a mohu přislíbit, že se čtenář má na co těšit. V dalších pokračováních, mimo jiné, nabídneme přehledně zpracovanou tabulku „praslovanských“ znaků a jejich význam, čtení dosud nikým nerozluštěného textu na kamenném kříži (TOR) z ostrova Gotland a unikátní překlad nápisu rongo-rongo. Nejzajímavějším textem, který zřejmě zaujme nejen čtenáře WM magazínu, bude překlad známého, ale dosud nerozluštěného nápisu na disku z Faistu.
Disk z Faistu nalezený na Krétě je přeložen! (foto: Jiří Matějka © 2010)
Poslední dobou se k aktivitě WM magazínu přidávají další zajímaví lidé, které spojují, mohu-li to tak nazvat, „praslovanské“ kořeny.
Redakce WM magazínu současně připravuje filmový dokument o původním „praslovanském“ písmu. Práce na tomto dokumentu je časově náročná a bude dokončen až v příštím roce. Už dnes musím poděkovat státní společnosti Lesy České Republiky, která redakčnímu vozidlu umožnila přístup na lesní cesty.
O původu písma
Písmo má schopnost promlouvat lidskou řečí a mnoho vědců je řadí k „divům světa“. U národů se časem vyvinula škála různých druhů písma a ve světě o tom vyšlo mnoho publikací. Avšak samotný původ písma se ztrácí v temné minulosti a je dosud nevyřešenou hádankou.
Donedávna převládal názor, že se písmo vyvinulo právě z obrázkového ztvárnění myšlenky (ideogramu) a postupně se přešlo „od obrazu k písmu“. Dnes však mnohé naznačuje, že písmena už od počátku měla zvukové hodnoty a objev samostatné hlásky byl dovršen, když Řekové přijali fénickou abecedu.
Začalo to vlastně v Orientě písmem slabičným, na němž si nyní ukážeme jak. Je to velmi důležité pro pochopení písma vůbec.
Vynález písma na principu akrofonie
Prvním písmem byly lidové obrázkové ideogramy. Znaky vůbec nejstaršího písma, např. v Orientě, zobrazují předměty denní potřeby, většinou zemědělské a řemeslnické, ale žádné náboženské a kněžské. Z toho je patrné, že slabičné písmo pochází od neolitických zemědělců. A protože jsou tyto znaky odvozeny z praslovanských názvů, znamená to, že „neolitikové“ byli národnosti „praslovanské“.
Nejdokonalejším sdělovacím prostředkem neolitických rolníků byla jejich mluvená řeč. A jak je možné zaznamenat zvuky lidské řeči? Byly známy pouze obrázky, ale ty žádný zvuk nevydávají. Podívejme se, jak geniálním nápadem to vyřešili obyčejní rolníci, aby obrázky donutili opravdu promluvit. Ukážeme si to na znacích krétsko – mykénského písma, které si neolitikové donesli z Orientu.
Příklad:
Pisatel chce zaznamenat třeba slůvko svého jazyka „já“. Protože byl rolník, znal postroj tažného dobytka, jehož praslovanský název tehdy zněl „j á r a m“ (dodnes srbochorvatsky „járam“, česky „jařmo“). Nakreslil tedy jeho obrázek v zjednodušené formě a dostal tento výsledek:
= já (-ram)
skutečná podoba postroje zjednodušená forma postroje
Podmínkou je, že se obrázek nesmí číst celým názvem „járam“, ale pouze jeho první slabikou „já-“ a koncovka „-ram“ se zamlčí. Právě v tom je ten vtip. Zamlčením koncovky přestává být kresba konkrétním předmětem, zvaným „járam“, a stává se abstraktním zvukem „já“. Toto slůvko je v praslovanštině pisatele osobním zájmenem první osoby jednotného čísla „já“ (německy „ich“), takže obrázkem jařma pisatel vlastně označil sám sebe, což by ani jinak nešlo obrázkem vyjádřit.
Příklad:
V dalším případě připojil pisatel ke znaku v podobě jařma další znak, třeba obrázek stromového roubu. Název roubu v praslovanštině byl „maltáz“ (dnes srbochorvatsky „mljáz“), který se samozřejmě čte pouze první slabikou „ma-“. Spojením dvou obrázků vznikne pozoruhodný efekt:
já + má = jáma (prohlubeň)
Pomocí dvou obrázků různých předmětů „jařmo + rouby“ zaznamenal pisatel zcela odlišné slovo „jáma“, které se zobrazenými předměty vůbec nesouvisí. Tato souvislost není totiž obrazová, nýbrž pouze z v u k o v á, odvozená z názvů předmětů. Právě v tom spočívá celý geniální vynález „mluvících obrázků“, které dnes nazýváme p í s m e m.
Znakům písma se nesmí přiřazovat žádný obrazový význam, jak je tomu u ideogramů, které vyjadřují jen to, co zobrazují. Například znak v podobě jařma nikdy neznamená „ujařmení – zotročení“, ani podobné pojmy, je to pouze zvuk „já“ a už nic jiného.
Před mnoha tisíci lety se takto zavedeným písmem šířily informace, vzdělanost a dorozumění mezi národy po celém světě. Od té doby dodnes.
Základní princip pravého fonetického písma, spočívající v tom, že obrázky předmětů se čtou pouze začátečními slabikami (později hláskami) jejich názvů v jazyce pisatelů, byl v průběhu dějin zapomenut. Později, jiné kmeny, písmo jen napodobovaly. Teprve v minulém století, při studiu fénické abecedy, byl tento princip znovu objeven a dostal název přeložený do klasické řečtiny jako:
akro – phnonia, podle řeckého „akros“ (okraj, začátek) a „–phoné“ (zvuk, hláska)
Název „akrofonie“ budeme používat a odvolávat se na něj i v dalších pokračováních, protože nám umožní přečíst ty nejstarší nápisy z neolitické doby. Nutno zdůraznit, že na celé zeměkouli neexistuje jiný princip čtení nejstaršího písma, než právě akrofonie!
Z Beskyd na Krétu
V beskydské obci Zděchov na Moravě našli vsetínští památkáři u paní Marie Šimkové ruční pletací rám, na němž až do nedávné smrti pletla valašské krojové čepce. Za svou práci byla vyznamenaná a při té příležitosti je stačili památkáři ještě nafilmovat při práci. Rám paní Šimkové vypadá takto:
Rám-Zděchov
A nyní se vraťme o 4 000 let zpět, na Krétu, kde najdeme znak krétského slabičného písma zvukové hodnoty „wá“ tohoto tvaru:
Rám-Kréta
Nemůže být sporu o tom, že tento znak krétského písma je obrázkem téhož pletacího rámu, jaký až dodnes na slovanském venkově používala paní Marie Šimková. Tvar tohoto rámu je sice ve znaku krétského písma zjednodušen a podstavec vynechán, jak je to u všech znaků běžné. Avšak jde očividně do puntíku o stejný rám, užívaný slovanskými tkalci na Krétě před 4 000 a více lety. Z toho je vidět, že pokud se u tohoto etnika osvědčily už na počátku neolitu ty nejprimitivnější nástroje, jako motyka, pluh, srp, sekera, kamenné drtidlo na obilí apod., pak zůstaly v užívání mnoho tisíc let, až dodnes.
Ale proč je v krétském písmu zrovna slabika „wá“? Asi proto, že v praslovanském jazyce ne Krétě zněl název tohoto pletacího rámu „wá – tka“ od starého slova „wátkajá“ (vetkán do osnovy), dodnes polsky „watek“ (čti vontek) a česky „útko“. Čili jde stále o tentýž jazyk.
Na Pylské tabulce užil pisatel tohoto znaku „wá“ k označení své národnosti a etnické příslušnosti takto:
Tabulka „PY, Ta-711“ z 12. století př. n. l.
= wá + ná = Wáná (Váni = Slo-váni)
A že tomuto slovu předchází „ná-s Wáná“ (nás Slovany), je tím zároveň doloženo kdo vlastně tabulku napsal!
- pokračovanie T U -
Jiří Matějka
Zdroj: WM Magazín
Súvisiace:
Seriál: TAJNÉ DEJINY SLOVENSKA
http://www.miesta.net/rubrika/serial-tajne-dejiny-slovenska
