Kdysi dávno lidé chápali, že základem života je kruh

„Já osobně,“ pustil se do nesnadného výkladu, „žiju v přírodě, kde je všechno vzájemně propojeno, vše se pohybuje v kruhu. Stále dokola se střídají roční období. Kruhové jsou všechny planety a totéž platí o drahách, po kterých obíhají kolem Slunce. V kruhu se pohybuje také veškerá voda, kterou máme na Zemi. Naprší z oblohy, řekami a potoky se šíří po světě a roznáší život a nakonec se zase vypaří a vrátí tam, odkud se objevila. Já bydlím v kruhovém týpí, hřeju se u kruhového ohně a když za mnou na návštěvu přijedou přátelé a lidi, které mám rád, sedneme si do kruhu a povídáme si.“

Život rostlin i zvířat probíhá v nekonečném kruhu. Když žijete v přírodě jako já, vidíte to na vlastní oči. Kdysi dávno lidé chápali, že základem života je kruh, ale moderní společnost to přestala respektovat a možná si to ani neuvědomuje. Nechci žít v budovách, protože jsou naprosto mrtvé, nic v nich neroste, neteče jimi voda, jsou to místa bez života. Nedokázal bych to vydržet. Hodně lidí říká, že nežiju ve skutečném světě, ale podle mě je to spíš tak, že falešný svět je svět naprosté většiny moderních Američanů, protože se pohybují mimo přirozený kruh života.

Jak tenhle kruh života funguje, jsem nejlépe pochopil v době, když jsem se svým bratrem a přítelem cestoval na koni napříč Spojeným státy. Jednou jsme narazili na tělo nedávno uhynulého kojota. Ležel na horké poušti a jeho tělo bylo prakticky dokonale mumifikované, ale kolem něj jsme uviděli malý kruh čerstvě vyrostlé trávy. Země si z mrtvého zvířete vzala nezbytné živiny, s jejichž pomocí se probudila k novému životu. Okamžitě jsem si uvědomil, že nejde o setkání se smrtí, naopak, hleděli jsme na nekonečný koloběh znovuzrození. Vytrhal jsem kojotovi zuby a vyrobil si z nich náhrdelník, který mám na krku – to abych nikdy nezapomněl, co jsem viděl a pochopil.

A jak žijí dnešní lidé? V kruzích? Kdepak. Ani náhodou. Uzavírají se do hranatých krabic. Každé ráno se probouzí v krabicovitých ložnicích, protože jim krabička, kterou mají poblíž hlavy, hlasitým pípáním sdělila, že je nejvyšší čas vstát. Snídají věci, které mají uskladněny v krabicích a ty pak vyhazují do dalších krabic. A pak vyjdou z krabice, ve které bydlí a posadí se do krabice s koly, která je odveze do práce, což je zase krabice rozdělaná spoustou maličkých krabic, v kterých spolu se spoustou dalších lidí celý den sedí a zírají do počítačových krabic. Když je pracovní část dne u konce, všichni se zase naskládají do svých krabic opatřených koly a odjedou domů, do svých nehybných krabic, kde stráví večer sledováním obrázků v televizní krabici. Z krabic poslouchají hudbu, živí se z krabic, mají v nich uloženy šaty – jsou v nich pevně uzavřeni a nemohou z nich ven!

Úryvek z knihy Elisabeth Gilbertové "Poslední americký muž"
Zdroj: http://www.databazeknih.cz/knihy/posledni-americky-muz-96684

KNIHU môžete kúpiť i na tejto adrese.

Súvisiace:

Nekonečný kruh
http://www.miesta.net/clanok/clanok/nekonecny-kruh