Hladina jezera se leskla posledními paprsky zapadajícího slunce. Klid. Ticho. Konejšivé ticho, které kolébalo ke spánku. Zavřel oči. Po měsících neklidu vychutnával klid a ticho tohoto místa. Po měsících bouří se na chvíli jeho duše uklidnila a nastal tolik toužebně očekávaný odpočinek.
Položila mu opatrně ruku na rameno. S nevolí otevřel oči. Ze všeho nejméně teď potřeboval, aby někdo přetrh tuto vzácnou chvíli. Podíval se na ni a zamračil se.
Zkoumavě si ho prohlížela. Výraz jeho tváře ji nerozladil. Stála, dívala se na něho a čekala, až ho přejde zlost.
„Odkud ji znám?“ zamyslel se, ale nemohl si vzpomenout. S určitostí ale věděl, že se s ní už setkal. Muselo to být dávno. Hodně dávno.
Podala mu ruku a pomohla mu vstát. Pořád ještě mlčela. Držela jeho ruku ve své a on se nebránil. Nechal se vést, jako dítě, ke břehu jezera. Zastavila se. Otočila se k němu a tentokrát se zamračila ona.
„Tohle byl můj domov. Dnes, dnes už tam pro mne není místo. Dno jezera jsi zaplnil křivdou, zlobou, odsudky a předsudky, které teď leží jako balvany na dně. Voda jezera ztěžkla a život z ní vyprchává.“
Nechápal. Nechápal, proč mu tohle říká. Nechápal, co po něm tahle ženská vlastně chce. Klid se vytratil. Žaludek měl někde v krku a cloumal jim vztek.
„Už zase?!“ zlobně se na něj obořila. Díval se do jejích očí, stejně hlubokých jako jezero, před kterým stáli, a pořád nechápal, co po něm chce.
„Bláznivá ženská.“ pomyslel si a pozorně si ji prohlédl. „Co to má, proboha, na sobě?“ Měl z ní rozporuplné pocity. V hlavě měl zmatek.
Pustila jeho ruku a postrčila ho k jezeru.
„Ona se snad zbláznila,“ pomyslel si. „Přece nechce, abych tam vešel.“
„Ano, to chci!“ řekla jako odpověď na nevyřčenou otázku. „Je čas, abys napravil to, co jsi způsobil. Jdi.“
Všechno se v něm vzpíralo proti tomuto nesmyslnému rozkazu, ale jeho nohy ho vedly tam, kam rukou ukazovala. Hladina jezera se před ním rozestoupila.
„Mělo by mě to udivovat.“ pomyslel si.
Něco nedefinovatelného ho táhlo dopředu. Najednou si uvědomil, že se nachází uprostřed vody. Místo nebe nad hlavou, vodní hladina. Místo stromů, zahnívající vodní rostliny. V panice se začal prodírat kupředu. Kolem líně plavaly ryby a jemu se zdálo, jakoby se vysmívaly jeho nemotorným pohybům ve vodě.
Dopotácel se až ke skále. Vchod do jeskyně ho lákal a zároveň vzbuzoval strach. Vešel. Úzkou chodbou se dostal do prostoru plného zelených zrcadel. Do jeskyně, jejíž podlaha byla pokryta těžkými kameny.
„Tohle přece nemohu zvládnout,“ pomyslel si, když viděl množství i velikost kamenů na podlaze. Bylo jich mnoho, tak mnoho. Pokusil se jeden nadzvednout, ale nedařilo se mu to. Zůstal bezradně stát uprostřed místnosti plné zelených zrcadel a nevěděl co dál. Rozhodl se vrátit. Úkol se mu zdál nesmyslný. Celá tahle situace se mu zdála nesmyslná. Obrátil se ke vchodu do jeskyně, ale vchod zmizel.
„Hloupost,“ řekl si a začal obcházet kolem stěn. „Někde tady přece musí být. Nemohl jen tak zmizet.“
Prošel všechna zákoutí rozsáhlých prostor, ale vchod nenašel. Propadl panice. Aby se uklidnil, usedl na jeden z kamenů, naproti velkého zrcadla. Když dosedl, kámen vzdychl.
„Halucinace“ pomyslel si.
Podíval se do zrcadla, ale místo jeho tváře se na něj dívala tvář jeho dávného přítele. Přítele, který ho zklamal. Přítele, kterému připsal vinu za svůj neúspěch. Díval se do očí muže, kterého už nikdy nechtěl vidět. Vztek se střídal s pocitem provinění i s poznáním, že bylo lehčí připrat vinu za svou nedostačivost někomu druhému.
„Promiň, příteli, můžeš-li.“ pomyslel si. Obraz zmizel zároveň se zrcadlem a uprostřed jeskyně se rozplynul jeden kámen.
„Tak tohle jsi měla na mysli.“ řekl si.
Neochotně přistoupil k druhému zrcadlu. Měl strach. Bál se. Velmi se bál toho, zda bude mít dost sil na to, co tam uvidí. Zrcadlo bylo tmavé, kalné jako voda tohoto jezera. Oddechl si s pocitem, že první obraz bylo jen mámení a tohle je jen obyčejné zrcadlo – slepé zrcadlo.
Už s větším klidem přistoupil k dalšímu. Obraz, který se mu zjevil, vyvolal takovou bolest, že se mu do očí vedraly slzy.
„Ne! Ty ne!“ volal v duchu.
Ale zrcadlo dále ukazovalo tu krásnou tvář, oči, které se uměly tak nádherně smát a které teď smutně hleděly na něho.
„Nikdy jsi mě neměla opouštět!“ řekl obrazu v zrcadle.
Usmála se. Byl to smutný úsměv. Moc smutný. Cítil se zraněný, cítil se opuštěný a okradený. Přesto musel stát před jejím obrazem a dívat se do těch očí, pozorovat ten smutný úsměv. Stál tam, svázaný bolestí a zradou dívky, která ho opustila a kterou on tak miloval. Z očí mu stékaly slzy, srdce ho bolelo.
„Byl bych ti dal všechno.“ pomyslel si a něco v něm se zeptalo: „I svobodu?“
Snažil se ten hlas odehnat. Snažil se zapomenout na nevyřčenou otázku, ale ta se vracela a nedala se z hlavy vypudit. Slzy oschly, ale touha sevřít ji v náručí tak, jako dříve, zůstala.
„Hodně štěstí, moje milá.“ zašeptal a obraz zmizel.
Byl unavený. Setkání s ní ho vyčerpalo. Tělo i duše byly ještě rozbolavělé, ale teď už věděl, že musí dál a tak šel. Měl pocit, že prochází peklem – peklem svých vlastních nesplněných přání, domnělých i skutečných křivd, které zaplavily jeho duši stejně, jako kameny tohoto jezera. Postupoval od jednoho zrcadla k druhému a znovu a znovu prožíval bolest, kterou s sebou přinášely jednotlivé obrazy. Ne vždy se mu dařilo odpuštění. Ne vždy kameny zmizely. Některé zůstávaly na místě i přesto, že se snažil, seč mohl.
Zrcadel i kamenů ubývalo tak, jako jeho sil. Měl pocit, že už neudělá ani jeden krok. Měl pocit, že udělal vše, co mohl, ale vchod neobjevil. Bezradně stál uprostřed jeskyně a nevěděl co dál. Pohledem zavadil o druhé zrcadlo, které bylo tmavé a kalné, a které neukazovalo nic, když před ním stál. Pomalu a ztěžka se k němu blížil. Strach a tíseň se zvětšovaly, ale byla to poslední naděje, jak se dostat nahoru, jak najít vchod z téhle jeskyně.
Stál tam dlouho se sklopenou hlavou a sbíral odvahu. Věděl, že to stejně bude muset udělat, ale oddaloval tu chvíli, jak jen mohl. Potom zdvihl hlavu.
Zrcadlo ukazovalo jeho tvář.
Tvář zkřivenou smutkem, zlobou i pocity ukřivdění. Tvář se strništěm vousů – jako pokus o plnovous.
„Bolest duše, mladá ženská nebo nechuť k holení?“ uslyšel její hlas. Zněl poněkud výsměšně a jeho to zabolelo.
„Bolest duše.“ odpověděl ji v duchu. Bolest tak velká, že musel alespoň něco změnit, cokoli – a pokud to nešlo uvnitř, pokusil se alespoň změnit něco na sobě z venku, i když předem věděl, že to stejně nebude nic platné.
Pak se obraz změnil. Viděl to, co vidět nechtěl. Viděl sebe. Viděl sebe takovým, jakým je. Ne takovým jakým si myslel, že je. Viděl činy, které by si vědomě nikdy nepřiznal, a přesto jich byl schopen, přesto je dělal. Měl sto chutí utéct z tohoto místa. Měl sto chutí zavřít oči a nevidět. Podržet si ten obraz, který si o sobě vytvořil. Nešlo to. I když oči pevně semknul, obrazy nezmizely. Útočily ještě s větší intenzitou.
Síly ho opustily a kolena se mu podlomila. Usedl na zem s pocitem studu i zklamání. Obrazy jeho činů ustaly, ale ze zrcadla se na něj pořád dívala jeho tvář.
„Tak tohle jsem já.“ řekl si zoufale. „Tohle jsem také já!“
Přepadl ho pocit smutku i lítosti. Beznaděj z toho, že to co se stalo, nemůže vzít zpět. „S tímhle teď budu muset žít.“ pomyslel si.
Probudil ho chlad. Ležel na břehu jezera a ranní slunce ho šimralo po tváři svými paprsky.
„Díky bohu, byl to jen sen!“ řekl si a posadil se.
Hladina jezera před ním se leskla, jako zrcadlo, v paprscích vycházejícího slunce a jeho čisté vody byly posety nádhernými květy leknínů. Postavil se a šel k jezeru. S úžasem se díval na jeho čistou vodu, živou krásu vodních květů a v jeho duši se rozhostil klid.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
Odpustenie
https://www.miesta.net/clanok/clanok/odpustenieDARJA FUSKOVÁ Výber
https://miesta.net/rubrika/darja-fuskova-vyber
