Stál nedaleko pouště. Velký, bílý, zdobený reliéfy létajících lvů – znaky Inanny. Od pouště ho dělily vysoké zdi, které měly zabránit písku dostat se na zahradu plnou stromů a zeleně.
Krásný dům.
Šly jsme cestou, která klesala dolů k domu.
Babička mne držela za ruku a její matka za druhou. Zvolnily krok, abych jim stačila. Byla to má první cesta, na které jsem je doprovázela k jejich úkolu. Šeřilo se a do tváří nám vál teplý vítr. Mlčely. Obě ženy mlčely a ve vzduchu bylo cítit napětí. Nechápala jsem proč a také jsem se v té chvíli tím nezabývala. Bylo mi pět a byla to má první cesta za pacientem. Očekávala jsem vzrušení a dobrodružství – zasvěcení do úkolu, který plnily už léta a o kterém jsem věděla, že má něco společného se životem.
Došly jsme k domu. Núbijec na nás čekal před vchodem a uvedl nás dovnitř. Uvnitř bylo voňavě a chladno. Příjemný chlad. Další služebná nás uvedla do umývárny, abychom se po cestě mohly osvěžit a připravit vše potřebné.
Babiččina matka jí dala pokyny, kterým jsem moc nerozuměla a ptala se na stav rodičky. Na svět tedy přijde dítě – to jediné jsem z toho rozhovoru chápala.
Babička mi svlékla šaty, umyla mne a pomohla mi obléct bílé, splývavé roucho, pečlivě zabalené v zavazadle tak, aby k němu nemohla nečistota. Její pohled byl plný obav. Potom mne poslala, abych na ni počkala v sousední místnosti.
Sloupy, květiny, mozaiková podlaha plná výjevů. Museli to být bohatí lidé. Procházela jsem přízemím domu a dívala se na obrázky na stěnách i zařízení. Ze schodů kráčel vysoký muž s ustaranou tváří.
Zastavil se u mne a usmál se. Chytil mou ruku a odvedl mě ke stolu. Mlčel.
Dívala jsem se na něho a cítila jeho smutek, strach, očekávání i nejistotu, která to vše doprovázela.
Položila jsem svou ruku na jeho velkou, snědou, abych zmírnila jeho bolest, která byla v té chvíli i mou bolestí. Podíval se na mě, zvedl mne a usadil na klíně. Vousatou bradu si opřel o mou hlavu a začal potichu zpívat. Zpíval píseň, jejímž slovům jsem nerozuměla, ale jejíž melodie byla krásná a smutná. Pak vstoupila prababička.
Muž zmlkl a sesadil mě ze svých kolen. Prababička kývla a rukou ukázala, že má zůstat sedět. Dala mi pokyn, abych šla s ní.
Vystupovaly jsme po schodišti a já jsem se nemohla samou zvědavosti dočkat, do jakých tajů mě budou zasvěcovat. Babička stála přede dveřmi a čekala nás. Její pohled byl opět plný obav, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Obě ženy se na sebe podívaly a pak otevřely dveře.
Na velkém lůžku, chráněném před očima zvědavců i létajícím hmyzem, splývavými závěsy, ležela žena s velkým břichem. Břichem, ve kterém byl ukryt nový život. Obě ženy zůstaly stát u dveří a babička mě popostrčila dopředu. Šla jsem si prohlédnout tu ženu. Její vlasy nebyly tmavé, tak jako vlasy většiny žen, ale měly barvu slunce. Usmála se a rukou ukázala, že se mám posadit vedle ní. Vylezla jsem na postel.
V té chvíli mi projel vzadu na krku chlad. Pohled se zamlžil a na rukou mi naskočila husí kůže.
Najednou jsem věděla, že ta žena zemře.
Ona však nepostřehla nic. Vzala mou ruku a položila si ji na břicho. Ucítila jsem pohyb té živé bytosti tam uvnitř. Život, který pulsoval a který za chvíli bude vést svůj boj o to, dostat se z temnoty břicha umírající ženy na světlo světa.
„Cítíš, jak kope?“ zeptala se žena.
„Ano, paní,“ řekla jsem ji. „Je to chlapec plný života a síly.“
Podívala se na mě s úžasem. V té chvíli přicházely k posteli i babička a prababička.
„Jak víš, že je to chlapec?“ zeptala se žena.
„Nevím, jak to vím,“ odpověděla jsem ji s dětskou upřímností a pohledem jsem očekávala příkazy babičky. „Narodí se s Měsícem,“ dodala jsem a seskočila z postele.
„Ještě je tedy čas,“ řekla prababička ženě. „Odpočiň si, paní a my připravíme vše potřebné.“
Odcházely jsme ke dveřím. Obě ženy se na sebe podívaly oním zvláštním pohledem a pak prababička řekla: „Už víš, čeho jsem ji chtěla ušetřit?“
Babička kývla a pohladila mě po vlasech. „Jestli je to její osud, je lepší, aby se s tím, co má, naučila zacházet co nejdříve.“
Scházely jsme dolů po schodech k muži, který pořád seděl za stolem. V té chvíli jsem pochopila jeho obavy, smutek i strach, který ho naplňoval. Rozběhla jsem se k němu a vylezla na jeho kolena. Objala jsem ho kolem krku a do ucha jsem mu zašeptala: „Bude to chlapec a bude se jmenovat Sin.“ Chtěla jsem rozptýlit ten smutek a bolest. Vnést trochu naděje do jeho duše a zmírnit tím bolest, kterou jeho emoce vyvolávaly ve mně.
„Proč Sin?“ zeptal se muž a ženám, které s údivem přihlížely mému nevhodnému chování, dal najevo, že se nic nestalo.
„Narodí se přece s Měsícem,“ řekla jsem mu a slezla dolů.
„Pojď,“ řekla babička, „musíme připravit vše potřebné k porodu.“
Odcházely jsme směrem ke kuchyni, zkontrolovaly jsme, zda je připraveno dostatek teplé vody i čisté látky. Prababička zůstala s mužem. Ruku měla na jeho rameni a vypadala důstojněji než kdy jindy.
Prababička byla statná žena, jejíž vlasy začínaly šedivět a vytvářely uprostřed černi stříbrné potůčky.
Vzbuzovala respekt už jen tím, jak vypadala. Velké černé oči, které se dokázaly dívat až na dno duše a dokázaly odhalit všechna její tajemství. Mluvila málo. Hlas měla zvučný a hluboký. Uměla krásně zpívat a její písně dokázaly ukonejšit každou bolest. Kdykoli jsem něco provedla, s hlavou sklopenou a pohledem upřeným k zemi jsem přicházela k ní. Vždycky mi zvedla bradu nahoru tak, aby viděla do mých očí a pak se jen dlouze dívala. Nemluvila, nepeskovala mě za provedené neplechy, jen se dívala a z jejího pohledu šel strach. Na druhé straně to byly její ruce, které jsem milovala. Ruce, které byly hebké, jak nejjemnější látka. Ruce, které uměly hladit a stírat slzy, které mi vytryskly, když jsem se zranila nebo mě bolela má dětská duše.
Babička byla jiná. V jejích očích bylo hodně lásky. Její hlas byl konejšivý a tichý. Hodně se smála a povídala si se mnou. Odpovídala na všechny mé otázky, když odpověď neznala, zavedla mě tam, kde jsem ji mohla najít. Učila mě číst, abych si sama mohla v knihovně najít to, co potřebuji. Vyprávěla mi o mamince, která zemřela, když mi byl jeden rok i o mém otci, který zemřel ještě dříve, než jsem se narodila. Vyprávěla mi o Bozích i o lidech, kteří žijí v jiných zemích.
Venku se začalo stmívat. Prababička vešla do dveří, podívala se na mě a zeptala se: „Už je čas?“
Byla jsem překvapena její otázkou. Byla jsem udivena tím, že mě ptá na něco, v čem byla odborník ona a ne já. Podívala jsem se ven. Obloha byla tmavá a zpoza mraku vylézal Měsíc. Měsíc v úplňku.
Odcházely jsme nahoru do pokoje ženy, která měla na svět přivést své dítě. Muž teď stál u okna, jeho oči byly zčervenalé pláčem a tváře měl mokré. Držela jsem se babičky za ruku. Měla jsem strach.
Vešly jsme do pokoje. Služebné už byly připravené a žena začínala rodit. Vzedmuté břicho a steny.
Trvalo to dlouho, ale nakonec dítě přivedla na svět. Malé, zmačkané a celé od krve. Prababička zachytila dítě, ustřihla pupeční šňůru, šla dítě umýt a zabalit do čisté látky. Babička se starala o ženu, která byla vyčerpaná a těžce dýchala. Pohledem mi naznačila, že mám jít za dítětem, ale žena ji zarazila. Natáhla ke mně svou dlaň – teď trochu třesoucí se. Chytila jsem ji za ruku a pocit chladu za krkem zesílil. Přistoupila jsem k ní, vzala žínku a utřela ji zpocené čelo.
Dívala se mi do očí a já pochopila, že i ona ví, co ji teď čeká. Usmála jsem se. Držela jsem ruku v její a druhou jsem ji dala na čelo. Žena těžce dýchala a nemohla mluvit. Nemusela. Věděla jsem, co chce říct. Obrazy vystupovaly před očima. Moje nohy ztěžkly, zrak se zamlžil a to co se kolem dělo, jsem sledovala jako přes závoj kouře.
Služebné upravovaly lůžko a odnášely zakrvavená prostěradla. Prababička přinášela plačící dítě a pokládala ho vedle ženy. Pustila mou ruku a pohladila svého syna. Muž vešel do dveří, kráčel k ní. Slzy z očí zmizely a na tváři měl smutný úsměv. Nemohla jsem se pohnout a tak mě prababička zvedla do náruče a odnesla z místnosti. Káravým pohledem se dívala na babičku.
„Mohly jsme ji ještě ušetřit,“ řekla ji a já nerozuměla.
„Ne, myslím si, že ne,“ odpověděla ji. „Je to příliš silné a bude se muset naučit to ovládat i skrývat.“
Nechápala jsem, o čem to mluví, ale pomalu jsem se začínala probírat z toho nepříjemného pocitu, kdy jsem se rozplývala mimo sebe.
Služebná přinášela košík, na kterém ležela placenta.
„Pojď,“ řekla babička, „musíme dokončit úkol.“ Odcházela směrem ke dveřím a tak jsem ji následovala. Núbijec nás očekával s rýčem v ruce. Babička přikryla košík bílou látkou a pokynula mu.
Otevřel dveře a vyšly jsme do zahrady.
„Co teď?“ zeptala jsem se jí.
„Musíme obětovat placentu stromu,“ řekla. „Strom pak bude až do konce dní spojen s dítětem.“
Venku byla tma a chladno. Stromy se rýsovaly oproti obloze ozáření Měsícem. Ten, jakoby se uhnízdil v koruně jednoho z nich. Ukázala jsem prstem na Měsíc a strom. Babička se zasmála a kývla. Núbijec se dal do práce. Vyhloubil jámu. Pracoval opatrně tak, aby nepoškodil kořeny stromu. Když skončil,
odstoupil od jámy, opřel rýč, uklonil se babičce a odešel zpět do domu. To další už bylo jen záležitostí žen.
Babička učinila patřičné rituály, pak košík s placentou dala do mých rukou a kývla. Zopakovala jsem vše po ni tak, jak nejlépe jsem uměla. Přistoupila jsem k jámě, opatrně vložila košík na dno a pokropila vše vodou. Podívala jsem se na ni a ona rukou ukázala na rýč. Začala jsem opatrně zasypávat placentu. Placentu, ze které si strom bude brát živiny. Obřady byly vykonány a my se vracely zpět k domu.
Núbijec otevřel dveře. Uvnitř mě čekal muž. Vzal mou ruku a vedl mě nahoru. Sám zůstal stát přede dveřmi a mne poslal za ženou do pokoje. Dítě spalo vedle ní. Teď už čisté a klidné. Ženin dech se zhoršil. V očích měla strach i prosbu. Snažila jsem se překonat ten nepříjemný pocit, který se neustále vracel. Sedla jsem si na postel vedle ní a ruku jsem ji dala na horké čelo. Zklidnila se a druhou ruku mi dala do své dlaně. Před očima se mi začal otevírat dlouhý světlý tunel. Doprovodila jsem ženu do jeho poloviny. Tam jsme se rozloučily. Její tvář už byla klidná. Pak se obraz ztratil a já se ocitla zase zpět uprostřed pokoje na posteli. Žena již byla mrtvá. Opatrně jsem vzala spící dítě a uložila ho do přichystané postýlky. Nohy jsem měla ještě těžké a nemotorné. Bála jsem se, že zakopnu a dítě upustím. Pak jsem se vrátila k ženě a zavřela ji víčka.
Pomalu a neochotně jsem šla ke dveřím. Otevřela jsem je. Muž stál a z očí mu tekly slzy. Jeho bolest mě bolela. Srdce v mé dětské hrudi bilo na poplach. Tentokrát jsem to byla já, která ho vzala za ruku a odvedla k jeho mrtvé ženě. Usmívala se. Nenechala jsem ho tam stát dlouho. V postýlce leželo dítě – jeho dítě – které ještě nemělo jméno. Věděla jsem, nebo spíše tušila, že jméno je důležité.
Odvedla jsem ho tedy k postýlce, vzala dítě a podalo mu ho. Spalo.
Muž stál, dítě v náručí a jeho slzy padaly na hlavu chlapce. Cítila jsem bezradnost, smutek, bolest.
Pak mi v uších znovu zazněla melodie písně, kterou mi zpíval tam dole. Začala jsem broukat melodii a muž se přidal. Zpíval píseň, jejíž slova jsem neznala a nerozuměla jim. Zpíval píseň svému synovi a bolest začala ustupovat. Odešla jsem.
Byla jsem vyčerpaná, unavená novými zážitky i nepříjemnými pocity, které mě přepadaly bez varování. Prababička stála za dveřmi a čekala. Sotva jsem ji uviděla, kolena se mi podlomila a ona mě jen tak tak zachytila. Pak řekla něco, co mi vzalo dech.
Řekla: „Jsem na tebe pyšná. Zvládla jsi to výborně. Jsi opravdu moc šikovná.“ Byla to z jejích úst první pochvala, kterou jsem si zapamatovala. Chytla jsem ji kolem krku a plakala jsem. Byla jsem zase dítě.
Plakala jsem, až jsem usnula.
Opatrně mne probudily. Nemohla jsem spát dlouho, protože venku byla pořád ještě tma. Měsíc v úplňku vypadal jako stříbrný koláč.
Babička se naklonila a tiše řekla: „Ještě musíme dát dítěti jméno. Potom můžeš spát, jak dlouho chceš, Šubad.“
Byla jsem ještě rozmrzelá z nevyspání a také jsem nechápala, proč že mě to budí, protože jméno dávala vždy ta nejstarší a to byla prababička. Odvedly mne do koupelny. Umyla jsem se a babička mi pomohla do nových šatů. Vyšla jsem ven. Pomalým krokem se ke mně blížila prababička. Mohutná, důstojná, s pohledem upřeným a s úsměvem na tváři. Zklidnila jsem se. V ruce držela obřadní plášť.
Přišla až ke mně, uklonila se a převlékla mi ho přes hlavu. Dívala jsem se na ni s úžasem.
„Dnes dáváš jméno ty. Je to přání otce.“ řekla a usmála se. „Sama jsi ho vybrala, pamatuješ?“
Plášť byl pro mne dlouhý a znesnadňoval chůzi. Prababička mne tedy vzala do náruče a odnesla do místnosti určené k obřadům. Tam, před oltářem bohů stál muž s dítětem. Bylo to nezvyklé, protože dítě vždy držela žena, a i když nemohla, zastupovala ji většinou jiná žena nebo služebná. Jeho žena byla mrtvá a on se rozhodl nepostoupit její úkol žádné jiné, ale převzít její roli – roli své ženy, alespoň v tomto případě, a mi nezbývalo, než to respektovat.
Prababička mě postavila na přichystanou truhlu a upravila mi plášť tak, aby splýval dolů. Byla jsem pyšná na svůj nový úkol, ale zároveň jsem se ho i bála. Viděla jsem již obřady přidělování jména, ale nikdy jsem je nesledovala natolik pozorně, abych měla tu jistotu, že to zvládnu bez chyby.
Muž ke mně přistoupil a vyzdvihl dítě ke mně: „Požehnej mu paní,“ řekl tak, jak kázal obyčej.
„Požehnej, prosím, mému synovi, jehož jméno ať zní Sin.“
Prababička stála po mé pravé straně a babička po levé. Vzala jsem do pravé ruky obřadní metličku a do levé ruky mi babička dala misku s vodou. Pronesla jsem tedy patřičná zaříkávadla, která měla vodu očistit a dodat ji sílu. Opatrně jsem namočila metličku do misky a pak jsem stříkla trochu vody na dítě.
Rozplakalo se.
Sklonila jsem se k němu a pohladila ho po tváři: „Budeš nosit jméno toho, kdo v temnotách osvětluje cestu zbloudilcům,“ řekla jsem dítěti a podívala se na prababičku, jestli jsem něco nezkazila. Měla na tváři úsměv a tak jsem pokračovala: „I v dobách temných budeš dávat světlo naděje, tak, jako nyní.“
Pak se mi pohled zamlžil. Pláč dítěte zněl někde z dálky a kolem vše zmizelo. Slova, která jsem pronášela, jsem skoro nevnímala.
„Tak jako je na Měsíci závislá voda moře, tak bude v tvých rukou, od tvého rozhodnutí i znalostí, záviset zdraví i život lidí. Budeš tím, kdo dokáže léčit neduhy těla i bolesti duše…“ Pak se vše zahalilo do tmy a já nevěděla zhola nic, co jsem říkala.
Vše se zase začalo dostávat do normálu. Prababička zbledla, ale v jejích očích nebyla zloba a tak jsem se nebála. Dokončila jsem obřad a požehnala dítěti i muži.
Venku svítil Měsíc. Dítě se uklidnilo. Muž položil dítě na oltář Sina a obětoval jeho božstvu. Stála jsem na truhle a s dětskou zvědavostí jsem pozorovala dění kolem sebe. Obřady skončily. Babička mě sesadila z truhly, prababička mi svlékla plášť a uložila ho do schrány. Úkol byl splněn a my jsme mohly odjet. Začala jsem být opět unavená. Zážitky byly příliš silné. Zrod i smrt v jednom dni a k tomu všemu i pocity, které jsem neznala a které mě mátly. Cestu domů jsem celou prospala.
Slunce už stálo vysoko, když jsem se probudila ve svém pokoji. Z vedlejší místnosti jsem slyšela hlasy obou žen.
„Je to silnější, než jsem myslela,“ řekla babička a v hlase měla smutek.
„Věděla jsi to,“ namítla prababička. „Věděla jsi, že to bude silnější než u tvé dcery.“
„Ale nepředpokládala jsem takovou sílu,“ odpověděla ji a já uslyšela, že pláče.
Ženy zmlkly. Prababička nakoukla do pokoje a už normálním hlasem řekla: „Vstávej lenochu.“ Pak se trošku usmála a dodala: „Máš jistě hlad, viď?“
Kývla jsem. Hlad jsem měla a byla jsem ráda, že jsem zase doma. Včerejší noc byla někde hodně daleko, nový den začal tak, jako mnoho předchozích a já se těšila na to, že všechno půjde jako dříve.
Umyla jsem se a najedla. Ženy byly poněkud zamlklé, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Stávalo se to již dříve. Poslaly mě ven, hrát si s dětmi služebných. To mě překvapilo – podle plánu mělo být učení a ne hra. Svátek nebyl.
Den proběhl klidně a nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém dosavadním životě něco změní. Babička odešla po poledni a prababička chystala léky, podle receptů napsaných na hliněných tabulkách, tak jako obvykle. Až budou léky hotové, služebnictvo je roznese do domů jednotlivých pacientů. Nikdo mě celý den neobtěžoval nějakými úkoly nebo učením a tak jsem si užívala volna.
K večeru mě zavolaly. Služebná mě odvedla do umývárny a oblékla do čistých šatů. Potom jsme šly do přijímacího pokoje. Tam stál kněz a rozmlouval s prababičkou. Utichli ve chvíli, kdy jsem vstoupila.
„Je ještě hodně malá,“ řekl ji a prohlížel si mě. Byl mi nesympatický.
„Ano, já vím,“ odpověděla mu a dodala: „Vím, že se tyto schopnosti rozvíjejí většinou až v pubertě, ale u ní to přišlo dříve a je to hodně silné. Možné ale také je, že tyto schopnosti v pubertě zmizí.“
Stála jsem ve dveřích, zakaboněná, ale i trochu zvědavá, co tu ten muž vlastně chce.
„Pojď sem, dítě,“ řekl mi a usmál se.
Nechtělo se mi k němu. Nelíbil se mi, ale prababička se na mě zamračila a tak jsem neochotně šla.
„Prý jsi včera byla poprvé u porodu,“ řekl a opět se usmál.
„Ano, pane. U porodu i smrti,“ způsobně jsem odpověděla.
Pokýval souhlasně hlavou a mlčel. Mlčel a prohlížel si mě. Pak udělal něco, co dělávala prababička.
Nadzvedl mi bradu a díval se mi do očí. V té chvíli se to stalo zase. Před očima začaly vystupovat obrazy, svět okolo zahalila mlha a já cítila jeho pocity.
Pustil mou bradu a dal mi ruku na rameno: „To stačí, dítě,“ řekl, „nechtěl jsem tě polekat. Můžeš si jít hrát.“
Podívala jsem se na prababičku a ta kývla. Šla jsem směrem ke dveřím, ale těsně před nimi jsem se zastavila a podívala se na něho. V hlavě mi hučelo. Mé myšlenky se smíchaly s jeho myšlenkami – probíhal tam boj, který nešel zastavit. V té chvíli jsem znala vše, na co pomyslel a nemohla jsem tomu zabránit. Ale uklidnilo mě to. Věděla jsem, že ještě zůstanu doma a to stačilo.
Vytřeštěným pohledem mě sledoval a já věděla, že on ví, co se v té chvíli odehrálo. Už jsem se ho nebála. Podstatné bylo jen to, že ještě budu s babičkou a prababičkou a že se můj život ještě nezmění. Ještě ne.
Babička se vrátila pozdě. V polospánku jsem zaregistrovala, jak mě políbila na tvář a popřála mi dobrou noc. Hlas měla smutný.
Ráno mě probudila služebná. To bylo nezvyklé. Umyla mě, oblékla a odvedla k prostřenému stolu.
Babička i prababička měly na sobě cestovní oděv a mlčely.
Když jsme dojedly, prababička se na mě podívala a řekla: „Dneska je tvůj velký den, Šubad. Dnes poprvé navštívíš chrám a pokud půjde vše dobře, budeš tam denně docházet a učit se.“
Babička mlčela, smutně se na mě podívala a pohladila mě po vlasech. Začínala jsem mít strach. Nikdy jsem nebyla mimo domov dlouho a vždy se mnou byla alespoň jedna z nich, pokud ne obě.
Vidět zikkurat bylo lákavé, ale učení mě nelákalo. Číst jsem částečně uměla, to mě naučila babička, ale psaní jsem ještě nezvládala.
„Zůstanu, ale ještě doma?“ zeptala jsem se prababičky se strachem v hlase. „Nenechají si mě tam, viď?“
Prababička se na mě přísně podívala: „Říkala jsem přece, že tam budeš denně docházet, ne že tam zůstaneš. Musíš si dávat větší pozor na to, co ti ostatní říkají.“
Pak se zamyslela, bradu si opřela o svou dlaň a oči upřela na mě – ale dívala skrze mě. Zarazilo mě to, protože vždy, když jsem udělal to, co ona nyní, mě kárala za nevhodné chování. „Dnes tě do chrámu doprovodíme obě, Šubad, aby ses nebála, ale pak tam budeš dojíždět. Neboj se, odpoledne se budeš
vracet domů.“
Dala pokyn, aby sklidili se stolu a požádala mě, abych se postavila. Prohlédla si, co mám na sobě a zkonstatovala, že můj oděv je vhodný k návštěvě chrámu. Nechala zapřáhnout do vozu a vyjely jsme.
Anův zikkurat se tyčil nad městem a nebylo ho možno přehlédnout. Jeho osazenstvo tvořili především muži. Žen tam bylo poskrovnu. Stoupaly jsme po schodech k hlavní bráně a čím výše jsme byly, tím se město pod námi stávalo menší. Musely jsme častěji odpočívat, protože venku bylo horko a pro prababičku byl výstup nahoru namáhavější. Kněží dole ji sice nabídli nosítka, ale ona odmítla.
Teď se zdálo, že svého rozhodnutí poněkud lituje.
Vstoupily jsme dovnitř, do sálu plného vysokých sloupů, barevných mozaikových stěn, kovových a kamenných artefaktů. Prababička zamířila vpravo. Znala to tu. My s babičkou jsme kráčely za ní a prohlížely si výzdobu. Mlčely jsme. Došly jsme až k vysokým dvojdílným dveřím, před kterými stála chrámová stráž. Zastavily jsme se. Strážci se prababičce hluboce uklonili a ona jim požehnala. Pak tiše vzdychla a rukou dala pokyn, aby otevřeli.
Zalilo nás světlo a jas. Vzadu jsme spíše tušily, než viděli shromáždění. Myslela jsem, že na vyvýšeném místě sedí sám An. Chytila jsem se babičky křečovitě za ruku a do očí mi vstoupily slzy. Bála jsem se.
Bála jsem se nového prostředí, lidí, i všeho neznámého tady uvnitř. Nemohla jsem zadržet vzlyky.
Prababička se zastavila a otočila se. Sklopila jsem oči a snažila se vzlyky zastavit, ale nešlo to. Tak jako vždy, zvedla mou bradu a podívala se mi do očí. Nebyla v nich zloba ani výčitka. Byla v nich láska a pochopení.
Její ústa se usmívala a ztišeným hlasem mi zašeptala: „Opravdu se není čeho bát, Šubad. Jsme tady přece s tebou. Nikdo ti tu neublíží, tak už přestaň plakat.“
Zdáli se k nám blížil muž. Stejný muž, který nás navštívil včera doma. Doprovázela ho dívenka asi desetiletá, černé pleti a kudrnatých vlasů. Muž se zastavil před námi. Poklonil se prababičce: „Vítám tě, vzácná a čistá, v příbytku nejvyššího mezi Dingiry.“
Potom pozdravil i nás a obrátil se ke mně: „Šubad, tohle je Ellit, tvá průvodkyně chrámem i učením.
Doufám, že spolu budete dobře vycházet.“
Uklonila jsem se muži tak, jak kázal mrav a pak se uklonila i Ellit. Usmála se na mě a podala mi ruku.
Potom jsme pokračovali v cestě. Vpředu prababička s mužem, babička a za ní já s Ellit.
Došli jsme až před shromáždění. Tam, na jednotlivých stupních, seděli muži i ženy. Ellit se ode mě odpojila a vyšla z místnosti ven bočními dveřmi. Muž se usadil zpět na své místo a uprostřed jsme zůstaly jen my tři.
Prababička mě posadila na připravené sedátko a ještě jednou mě uklidnila, že se nemusím ničeho bát: „Budou ti klást jen otázky,“ řekla. „My budeme vedle. Zase se sejdeme.“
Babička mlčela, jen mě pohladila po vlasech. Pak se prababička sklonila a políbila mě na tvář. Odešly.
Prohlédla jsem si přítomné. Prozatím všichni mlčeli. Muži, který seděl nejvýše před velikým oknem, jsem neviděla do tváře, protože světlo, které na mne dopadalo z okna, oslepovalo. Potom se to zase stalo. V hlavě se objevil onen známý šum a probíhající bitva. Mé myšlenky se smíchaly s myšlenkami toho muže a já měla v hlavě zmatek. Snažila jsem se myslet jen na to, co řekla prababička. Na to, že se mi nic nestane a že ony mě počkají vedle. Najednou to ustalo, jakoby někdo přerušil spojení.
„Šubad,“ ozvalo se shora.
Vzhlédla jsem. Světlo bodalo do očí, ale snažila jsem se to vydržet. Muž dal pokyn a služebnictvo spustilo přes okno látku, která světlo ztlumila. Scházel dolů. Měl hladce oholenou tvář a na hlavě zdobený turban, ze kterého vylézaly po stranách dlouhé šedé vlasy. Došel až ke mně.
Nevěděla jsem, co v této chvíli dělat. Obyčej žádal, abych se uklonila, ale já seděla na sedátku, které bylo moc vysoko. Sama jsem slézt nedokázala. Sklonila jsem alespoň hlavu a ruce sepjala na prsou.
„To je v pořádku,“ řekl a došel ke mně.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. V duši jsem měla zmatek. Sama uprostřed cizích lidí. Sama bez babičky a prababičky. Zrak se rozostřil, podél páteře začal stoupat chlad. Bylo to jiné, než u té ženy. Bylo to jako volání o pomoc. V ústech jsem měla podivnou pachuť cizí látky. Pak se vše začalo vracet do normálu.
Muž se na mě pořád díval. Počkal, až jsem mohla plně vnímat své okolí a pak se naklonil a zeptal se mě tak, aby otázku slyšeli i ostatní:
„Tak co, Šubad, mám za sebe hledat nástupce?“
Nerozuměla jsem mu. Nerozuměla jsem otázce, kterou mi položil a nechápavě jsem se na něho dívala. V hlavě se objevila ale jiná otázka. Té jsem rozuměla. Ptal se, jestli zemře. Tuhle myšlenku doprovázel strach a úzkost, která mi svírala žaludek. Podívala jsem se pozorně na muže. Jeho ústa se usmívala, ale oči byly vážné. Příliš vážné. Všichni kolem utichli a čekali, co řeknu.
Nevěděla jsem, jestli otázku, která mě napadla, položil on a tak jsem řekla: „Nevím přesně, vzácný a čistý, na co se ptáš, ale ptáš-li se na to, jestli ti hrozí smrt, tak ne. Ale tvé tělo je nemocné.“
Přistoupil blíže. Zrak se mi zase rozostřil a vše jsem vnímala jako v mlze. Hlava se mi zatočila a já natáhla ruku, abych se ho zachytila. Dotkla jsem se jeho ramene. Pachuť v ústech zesílila. Před očima jsem viděla krev a med.
„Med. Příliš mnoho medu,“ řekla jsem velmi těžce, protože má ústa byla najednou slepená něčím sladkým a hustým. Před očima začaly vystupovat obrazy, ale než dostaly tvar a pevné obrysy, přestalo to. Teď už jsem věděla, že tento proces někdo přerušil záměrně.
Muž se usmál, sundal mou ruku ze svého ramene a řekl.: „Ano, Šubad, mé tělo je nemocné. Říká se tomu cukrovka.“
Atmosféra v sále se uvolnila. Muž se obrátil a kráčel zpět ke svému místu.
Přistoupila žena. Mladá a krásná. Spletené vlasy obtočené v nádherném účesu kolem hlavy. Víčka nabarvená lazuritovým práškem. Voněla skořicí. Chytila mou ruku. Její ruka byla teplá a měkká. Oči měly barvu oblohy. Dívala jsem se okouzleně do těch modrých očí a uviděla jsem touhu. Touhu, která nikdy nebude naplněna. Pak jsem se podívala na její břicho. Uvnitř bylo prázdno – její lůno je neplodné. Zalil mě těžký smutek. Těžký a bolestivý. Žena upustila mou ruku, sklonila hlavu a já uviděla v těch očích slzy. Tělem mi projela bolest. Srdce se stáhlo a ztěžklo. Pohybem ruky jsem ji zastavila a ona se vrátila zpět. Nechtěla jsem její bolest a chtěla jsem se zbavit své bolesti. Bolesti duše – beznaděje, kterou na mě přenesla. Nevěděla jsem v té chvíli, co dělám. V hlavě mi začalo hučet a já se bála, že upadnu z vysokého sedátka na zem. S rukama přitisknutými k ženiným spánkům jsem se starala jen o to, abych nespadla, abych neudělala něco, co by rozzlobilo babičku nebo prababičku nebo ty lidi kolem. V hlavě jsem měla prázdno a zároveň, jakoby z ní utíkaly obrazy, které jsem nemohla zachytit ani pořádně vnímat. Co jsem říkala, jsem nevnímala.
Pocit začal ustupovat a žena opatrně, ale rozhodně, sundala mé dlaně ze svých spánků. Usmívala se.
Tváře měla červené a zrychleně dýchala. Odcházela na své místo. Posadila se, podívala se na muže nahoře a kývla.
Byla jsem unavená, zmatená a měla jsem velkou žízeň. Mladý muž, který seděl na kraji, se zvedl a odešel. Po chvíli se vrátil s pohárem plným vody a podal mi ho. Poděkovala jsem a vypila vodu. Už jsem se nebála, ale toužila jsem po přítomnosti babičky a prababičky. Toužila jsem po známém prostředí, kde byl klid a kde se neděly věci, kterým jsem nerozuměla.
Přikročil ke mně starý muž v dlouhém vlněném plášti. Nechtěla jsem, aby mě znovu přepadaly pocity, které byly pro mne nepříjemné a které mě mátly. Muž se zastavil přede mnou, sesadil mě na zem a snížil se tak, abych mu viděla do očí:
„Prozatím to stačí, Šubad. Odvedu tě za babičkou. Odpočineš si.“ Postavil se a chytil mě za ruku.
„Pojedu domů?“ zeptala jsem se a doufala, že řekne ano.
„Ještě ne. Až si odpočineš, provede tě Ellit chrámem. Nechceš přece zítra zabloudit? Ale neboj se, odpoledne budeš doma.“ Jeho hlas uklidňoval a žádné pocity se nedostavovaly. Odváděl mě z místnosti a já se těšila, že zase budu v blízkosti babičky a prababičky.
Šli jsme chodbou, kolem soch bohů a posvátných zvířat. Cesta se mi zdála dlouhá. Konečně jsme došli do místnosti, kde obě ženy čekaly. Vytrhla jsem svou ruku z mužovy dlaně a rozběhla se k babičce.
Prababička se na mě dívala káravým pohledem. Muž se usmál.
„Zdravím tě, Ninnamarene,“ řekla prababička a nabídla mu místo. Rukou pokynula babičce, aby mě odvedla, ale muž ji zarazil.
„Ať zůstane, paní. Možná ne všemu bude rozumět, ale měla by být našemu hovoru přítomná. Je to její osud, ne náš.“
Prababička souhlasila. Natáhla ruku, přitáhla si mě k sobě a posadila na klín. To bylo nezvyklé.
Hovořili spolu dlouho a většinu toho, co říkali, jsem nechápala. Hovořili o zikkuratu, který patřil Anovi a o Anovi, který je pánem osudu. Hovořili o Ereškigal – paní, jež vládne zemi, odkud není návratu.
Hovořili o Enkim, velkém Eovi, bohu, který byl mým patronem. Pak jsem usnula, vyčerpaná zážitky.
Probudila jsem se s hlavou opřenou o prababiččino rameno. Babička rozkládala jídlo, které nám přinesli, na stůl. Hlava mě bolela. Prababička mi dala napít a pak zavolala chrámovou službu, aby mi připravili lázeň. Vložila své ruce dozadu na temeno mé hlavy, pomalu kroužila prsty po pokožce hlavy a krku a já cítila, jak bolest ustupuje.
Když jsem se vrátila z lázně, seděla u stolu Ellit a tiše rozprávěla s babičkou v řeči, které jsem nerozuměla.
Po jídle mě Ellit provázela zikkuratem. Prošly jsme většinu prostor v prvním stupni. Babička s prababičkou hovořily s tím, kterého nazývaly Ninnamarenem. Potom jsme konečně jely domů. Ellit jela s námi. Od této chvíle jsem byla její svěřenkyně. Jejím úkolem teď bude doprovázet mě každý den do zikkuratu a dohlížet, abych plnila úkoly mi uložené.
Ellit pocházela z krajiny Ha.Bur, která ležela někde hodně na jihu, daleko od místa, které bylo mým domovem. Mluvila řečí plnou melodických slov a jejím úkolem bylo mne tu řeč naučit. Byla pilná a vynalézavá učitelka, laskavá a chápající přítelkyně, ochránkyně, stejně jako přísná dohlížitelka nad plněním úkolů, které mi byly zadány.
V té době se mé učení soustředilo především na čtení a psaní, rozpoznávání bylin i nerostů. To nebylo moc těžké, protože s tím vším jsem přišla do styku už v domě babičky. Učili mne také, jak ovládat své pocity a představy tak, aby mě neděsily a vynořovaly se jen tenkrát, pokud to sama chci.
Na rozdíl od čtení nebo psaní, byla tohle spíše hra. Hra, kterou se mnou hrál laskavý Ninnamaren a někdy také jeho pomocníci.
Léta ubíhala. Z Ellit se stala mladá žena, která se teď věnovala více učení léčby než své svěřenkyni.
Ninnamaren byl také La.zu – olejovým lékařem, jehož léky byly zaměřeny především na léčbu kůže nebo se dostávaly do těla přes kůži. Byl moudrým, který zná tajemství oleje.
Moje prababička byla A.zu – vodní lékařka, ta – která zná tajemství vody a jejíž léky se užívaly především vnitřně.
Ellit dokázala oboje znalosti dobře kombinovat, ale jejím snem bylo věnovat se především Šipir Bel Imti – chirurgii. Babička říkala, že má veliký talent a často ji nechávala dělat menší zákroky. Ellit se stala součástí naší rodiny, mou sestrou i babiččinou a prababiččinou neocenitelnou pomocnicí.
Jednou, když jsme odcházely ze zikkuratu domů, mě přepadla panika. Kůže jakoby mi byla najednou malá a něco mě pobízelo kupředu. Elit se nejdříve smála a žertovala, ale po chvíli zvážněla a přidala do kroku. Ke konci cesty jsme skoro utíkaly. Prababička a babička nás čekaly před vchodem.
„Jděte se umýt a převléct. Rychle!“ zavelela prababička a zamračila se.
Pak pronesla několik vět s Ellit v jejím jazyce, ze kterých jsem porozuměla jen tolik, že dneska bude zapotřebí i jejího výjimečného talentu.
Dojely jsme k domu, který už jsem znala. Núbijec nás očekával před bránou. Prababička seskočila z vozu nezvykle čile na svůj věk. Utíkala k domu a po cestě dávala Núbijci příkazy. Babička mi dala pokyn, abych zůstala a Ellit nařídila, aby šla pomoci prababičce. Šly jsme k části určené pro služebnictvo.
Dům byl plný nemoci. Lidé leželi na lehátkách s horečkou a ti, kteří ještě dokázali stát na nohou, se mátožně pohybovali kolem a dávali jim pít. Kolem páteře mi zase začal stoupat chlad a já ho nemohla zastavit. Byla tu smrt, nemoc, bolest. Babička obcházela lůžka a ven posílala ty, kteří byli ještě schopni chodit. Strhávala z lůžek znečištěná prostěradla a nařídila, abych je na dvoře spálila. Vše probíhalo ve velké rychlosti. Potom přišla Ellit.
„Máš jít do domu,“ řekla a jediným pohledem přehlédla situaci a pokračovala v mé práci.
Služce, která na tom byla ještě dobře, nakázala, aby dala svařit vodu. Hodně vody. Našeho kočího poslala, aby jí pomohl.
Vešla jsem do domu. Do domu, kde jsem se poprvé setkala s tajemstvím zrození i smrti. Uvnitř teď vůni, která mě vítala poprvé, překryl pach nemoci.
„Tady jsem, Šubad,“ volala shora prababička.
Vyběhla jsem po schodech nahoru a minula služebnou. Vešla jsem do místnosti. Na lůžku ležel muž, který uměl tak krásně zpívat a vedle jeho syn. Krásný chlapeček se snědou pletí a hnědýma očima, ale světlými vlásky po své mrtvé matce.
Muž se na mě díval pohledem plným strachu. Strachu o svůj život i o život svého syna. Syna, který byl zpocený horečkou a bezvládně ležel na posteli. Přistoupila jsem k nim.
Chlapec vypadal ztrápeně, ale přežije to.
S mužem to bylo horší. Kromě nemoci měl na noze otevřenou ránu, která hnisala a ještě více oslabovala jeho nemocné tělo.
Věděla jsem, co bude následovat. Noha se už zachránit nedala. Zavolala jsem služku a nechala přenést chlapce. Zabalila jsem ho do vlhkého prostěradla a nařídila, aby mu dávali pít převařenou vodu s odvarem z bylin. Pak jsem šla pro babičku a Ellit.
Núbijec zatím v umývárně nachystal stůl. Vydrhl ho pořádně solí, kterou spláchl vařící vodou. S kočím přenesli nemocného muže. Prababička jim nařídila, aby ho svlékli a šaty spálili. Umyla nahé mužovo tělo a já jí pomáhala. To bylo poprvé, co jsem viděla mužské tělo. Pak jsme ho uložili na dlouhý stůl.
Babička mlčky začala chystat nástroje. Ellit přinesla nápoj, který mě zmírnit bolesti a uspat ho. V očích muže byl děs. Děs ze smrti i z bolesti, která měla následovat. Prababička se na mě podívala a kývla.
Vzala jsem jeho hlavu, ruce přitiskla ke spánkům a snažila se myslet na modré nebe, stromy lehce se kymácející v teplém větru, na moře, jehož vlny lehce narážejí na břehy. Muž se zklidnil a usnul.
Poslaly mě pryč.
Vyšla jsem z umývárny a šla se podívat na chlapce. Mokrý zábal snížil horečku a chlapec spal. Služka mu vytírala zpocené vlásky barvy obilí. Zkontrolovala jsem vodu. Byla převařená a byly v ní byliny.
Nařídila jsem rozbalit chlapce a umýt ho. Pak jsem vzala z prababiččiny brašny nádobu s olejovým lékem, který vyrobila Ellit, a začala potírat chlapcovo tělo. To jsme pak opět zabalily a nechali jsme dítě, ať spí. Spánek mu dodá sílu.
Vyšla jsem na dvůr, k části domu pro služebnictvo. Nemocní teď leželi na verandě před domem na čistých prostěradlech a ti, kteří byli ještě schopni chodit, čistili vnitřek domu. Bylo to v pořádku.
Z domu vyšel Núbijec. Noha byla zabalena v zakrvácené látce. Oči bezradně těkaly kolem. Lehce jsem se ho dotkla, aby si mě všimnul. Vzala jsem rýč a šla jsem ke stromu na konci zahrady. Začala jsem hloubit jámu, do které pak pochováme nemocnou nohu. Núbijec se začal třást. Šok z prožitých událostí se dostavoval. Pochovala jsem mužovu nohu a obrátila se k němu. Rukou jsem ukázala, kde si má sednout. Klekla jsem před něho tak, abych mohla uchopit jeho hlavu. Ruce jsem dala na temeno a jemnými pohyby jsem začínala masírovat, za doprovodu zaříkávacích formulí, temeno i krk.
Muž se začal zklidňovat. Pokračovala jsem do doby, až usnul. Větve stromů ho chránily před Sluncem.
Zašla jsem do domu pro prostěradlo, abych ho přikryla. Pro jistotu.
Dítě pořád spalo pod dohledem služebné. Se schodů scházela prababička. Na tváři byla znát únava.
Pokynula jsem služebné, aby ji šla připravit nápoj a šla jsem k ní.
„Byl to perný den, Šubad,“ řekla znaveným hlasem a dívala se na dítě. „Co s tímhle drobečkem?
V domě není skoro nikdo, kdo by se o něj teď mohl postarat.“ Dívala se na mě svýma černýma očima plných smutku.
Před očima se mi objevila žena. Žena, jejíž oči byly modré jako obloha za jasného dne a jejíž lůno bylo prázdné. Žena z chrámu.
„Myslím, že nám řešení,“ řekla jsem ji.
Prababička se na mne unaveně podívala a kývla. Byla u konce svých sil a potřebovala si odpočinout.
Špatná voda byla příčinou většiny potíží, které se v nedávné době objevily. Ženy byly v posledních dnech v jednom kole a obě byly hodně unavené.
Služebná přinesla nápoj a dala ho prababičce do ruky. Napila se.
S obvyklou rázností se pak obrátila ke mně: „No tak, Šubad, neokouněj tady. Čekám na tvé řešení.“
V jejím hlase nebyla zloba, spíše pobavení a snaha vnést do tohoto neutěšeného prostředí alespoň trochu humoru.
Řekla jsem ji o ženě ze zikkuratu. „Tu neznám,“ řekla po chvilce zamyšlení. „Ale jeď. Dítě potřebuje, aby ho někdo ošetřoval, ale mnohem více potřebuje lásku ženy. Jeď!“
Vběhla jsem do chrámu jako vítr a utíkala za svým učitelem. V učebně nebyl. Stráž mi řekla, že odešel do města. Epidemie se tedy šířila. Kde mám hledat tu ženu, nevěděli. Byla jsem bezradná. Jediný, kdo mi mohl pomoci, byl onen muž, který tenkrát seděl na nejvyšším místě. Muž, jehož tělo bylo nemocné cukrovkou. Vydala jsem se tedy nahoru. Spěchala jsem. Mé odhodlání muselo být znát, protože palácová stráž mi nedělala potíže se vstupem. Doběhla jsem, celá udýchaná a schvácená, až do posledního stupně zikkuratu. Stála jsem opět v sále plných soch a mozaikové výzdoby a nevěděla jsem, kterým směrem se dát.
„Hledáš něco, Šubad?“ ozvalo se z dálky.
Ohlédla jsem se a uviděla postavu. Po páteři mi začal stoupat chlad a v puse jsem měla opět pachuť.
Byl to on. Rozběhla jsem se k němu. Uklonila jsem se s rukama sepjatýma na prsou a řekla svou prosbu.
„Dobrá,“ řekl, když mě vyslechl. Pak zavolal stráž a dal jim příkazy. „Jdi s nimi.“
Scházeli jsme zase po schodech dolů až k části, kterou se pod zemí procházelo k zikkuratu Inanny. Ta žena tedy byla chrámovou kněžkou. Stráž zůstala stát před vchodem.
„Tam už nemůžeme,“ řekl mi muž v červené vlněné suknici.
Přikývla jsem a zaklepala na bránu. Otevřela mi starší žena a pustila mě dovnitř. Pak se na mě se smíchem obrátila: „Na službu zde, jsi poněkud mladá, nezdá se ti?“
„Hledám, paní, ženu, jejíž oči jsou modré a lůno neplodné. Je to důležité!“ odpověděla jsem ji. Žena se zasmála. „Tak abychom začaly. Pojď.“
Procházely jsme místnostmi Inannina zikkuratu. Tu, kterou jsem hledala, jsem však neviděla. Prošly jsme takřka všemi částmi prostor vyhražených ženám, ale nenašly jsme ji. Do očí mi vstoupily slzy. Ta, která mě doprovázela, se zarazila:
„Pojď, děvče, zavedu tě k naší velitelce. Snad bude vědět, kde ji máme hledat.“
Už se nesmála. Pochopila, že úkol, který mi byl svěřen, je pro mne důležitý, a proto pospíchala.
Došly jsme ke dveřím s řezbou okřídlené Inanny. Paní něco tiše řekla stráži. Muž vešel dovnitř, my jsme zůstaly stát přede dveřmi. Po chvíli se vrátil v doprovodu kněžky, která pokynula, že mohu jít dál. Vstoupila jsem. Sál by nádherný – plný barevnosti, vůní a světla.
Zpoza sloupu vyšla ta, kterou jsem hledala. Na hlavě měla turban a přes šaty obřadní plášť.
Rozběhla jsem se k ní s radostí, že jsem našla, co jsem hledala. Pak jsem se zarazila. Její úřad je vysoký a mé chování nevhodné. Zastavila jsem se. Uklonila se. V tom mě napadlo, že třeba nebude chtít opustit místo v chrámu. Najednou se mi zdál můj nápad hloupý. Proč by měla opouštět vysoký úřad a vzdát se poct, které jí náleží?
Žena došla až ke mně: „Vítám tě, Šubad. Jak vidím, nastal čas, abych opustila dosavadní místo v chrámu a pokročila na své cestě.“
Nerozuměla jsem. Ona však pochopila a usmála se. Pak udělila příkaz.
Dvě ženy sundaly její obřadní plášť a uložily ho do schrány. Usedla na sedátko, určené té nejvyšší mezi ženami v chrámu a pokynula rukou. Přivedly ženu, podobnou Ellit svou černou barvou pleti. Ženu krásnou, štíhlou, s jiskrnýma očima plných pochopení a porozumění. Došla až k sedátku, poklekla a sklonila hlavu.
Paní sundala turban a vložila ho na hlavu černošky. Ta s údivem pohlédla na svou velitelku. Poté vstala a vyměnila si s ní místo. Na tvářích přítomných byl vidět údiv. Překvapení z nečekaného. Ta s modrýma očima se uklonila té, která nyní převzala její úřad, vzala mě za ruku a kráčely jsme pryč.
Celá situace se mi zdála známá. Jako bych ji už někdy viděla, jako bych ji prožila už dříve…
Kráčela jsem vedle ženy s modrýma očima. Usmívala se. Ten úsměv jsem znala. Byl to stejný úsměv, který jsem viděla, když jsem do chrámu přišla poprvé. Úsměv, který měla na tváři, když se tenkrát vracela na své místo.
Dojely jsme k domu. Prababička nás očekávala před vchodem. Paní sestoupila z vozu a prababička se jí poklonila. Poklonila se té, která se nevzpěčovala svému osudu. Potom ji odvedla do domu a mě přikázala, že mám zůstat venku. Usedla jsem na schody a ucítila únavu. Slunce se sklánělo k obzoru.
Usnula jsem.
Probudila jsem se, když mi babička dávala ruku na čelo, aby zjistila, zda nemám horečku.
„Pojď, Šubad, pojedeme domů,“ řekla a pomohla mi do vozu.
Dívala jsem se směrem k domu a přemýšlela nad ženou, která právě získala dítě, které si tak přála.
Prababička zůstala s nimi. Jejich léčitelských schopností tam bude ještě zapotřebí. Potom jsem opět usnula.
Je pravdou, že tak jak jsem rostla, zmenšovala se má schopnost určit choroby. Vycítila jsem, že něco není v pořádku, ale kde přesně a proč jsem většinou určit nedokázala. Přesto jsem i nadále docházela do zikkuratu, abych se vyučila léčitelství. Moje prababička se domnívala, že půjdu v jejích stopách lékařky nebo alespoň ve stopách babičky. Jenže já neměla talent jako Ellit. Přesnost nebyla mou silnou stránkou a chyběla mi šikovnost i zručnost. Chirurgem tedy nebudu.
Zikkurat jsme navštěvovaly dále. Škola byla jen pro chlapce a tak jsme se musely spoléhat na to, co nás naučí v chrámu.
Ellit se stávala čím dál tím lepší léčitelkou a v chirurgii předstihla i mnohé své učitele. Měla nyní více práce a čím dál tím častěji pomáhala babičce. Měla i okruh pacientů, kteří si žádali jen i samou. Obě ženy to těšilo a dávaly jí to znát.
Po rozhovoru s mým učitelem usoudily, že jediným oborem, který je pro mne vhodný je Ašipu – zaříkávání. O tomto povolání se vždy prababička vyjadřovala spíše pohrdavě, ale přesto se snažila, abych si své úkoly plnila řádně. Ve výuce A.zu jsem sice pokračovala, ale výsledky byly spíše nevalné.
Jednoho dne jsem studovala v knihovně a hledala tabulky se starými Urti.Mašmašše – příkazy a zaklínadly. Ninnamaren sice říkal, že knihovna zde mnoho z těchto věcí nemá – více bych našla v chrámu Enkiho, ale nevzdávala jsem se. Najednou, z ničeho nic, se mi před očima zatmělo. Vzápětí jsem se ocitla opět na okraji tunelu. Vedle mne stála prababička. Mladá a krásná tak, jak ji vymaloval umělec, který ji z vděčnosti za vyléčení daroval její portrét. Snažila jsem se křičet, že ne, ještě ne – ale z úst jsem nevydala ani hlásku. Prababička se usmívala a pokývala hlavou.
Pak mě chytla za ruku a řekla: „Nastal můj čas, Šubad. Pojď, splň svou povinnost a doprovoď mne.“
Vydala jsem se tedy na cestu. Doprovodila jsem ji do poloviny tunelu. Usmívala se. Ve mně probíhala bouře – pocity lítosti, vzteku a smutku. Potom se obrazy rozplynuly a nastala tma.
Probrala jsem se a nade mnou se skláněl knihovník. Oči vytřeštěné úžasem. Kousek od něho stál Ninnamaren.
Počkal, až přijdu k sobě a zeptal se: „Stalo se něco, Šubad? Křičela jsi a pak jsi omdlela.“
Zmatek se vrátil. Bolest byla tak veliká, že jsem myslela, že mne roztrhne. Začala jsem plakat a přes vzlyky, které jsem vydávala, jsem nemohla mluvit. Ninnamaren mě obejmul a chlácholil mě. Přiběhla Ellit. Její černá pleť byla pobledlá, oči měla zarudlé. Podívaly jsme se na sebe. Věděla, že já vím. Slov nebylo zapotřebí. Zatím co já se pořád ještě nemohla utišit, ona rozmlouvala s mým učitelem. Pak zapřáhli koně a odvezly nás domů. Cestu jsem nevnímala.
Bylo vždy nepříjemné a mnohdy i bolestivé, když na mě útočily emoce druhých. Někdy jsem měla pocit, že větší bolest už nesnesu. Nyní jsem prožívala svou vlastní – intenzivní bolest beznaděje a bezmoci. Bolest tak velkou, že jsem si ji ani v nejhorších snech nedokázala dříve představit.
Scházela mi. Hodně mi scházela její věcnost i ráznost, se kterou přistupovala k problémům. Dům se zdál najednou tichý a zpola mrtvý. Svět se kolem změnil. Já jsem chodila zamlklá a s pocitem viny, že jsem nedokázala zabránit její smrti. Kdybych ji tak mohla odvést zpět.
Můj přístup k léčení se změnil. Najednou jsem chtěla pokračovat v jejích stopách – být A.zu, stejně, jako ona. Zavítala jsem se v knihovně a studovala. Nořila jsem se do starých rukopisů a svět kolem mě přestával existovat. Babička byla znepokojena a Ninnamaren nemohl najít způsob, jak mě přivést zpět k normálnímu životu. Nejvíce ho znepokojovalo, jak jsem se vyhýbala lidem. Utíkala jsem před každým setkáním s nimi a kolem sebe jsem snesla jen ty nejbližší.
„Jak chceš léčit,“ ptal se mě, „když odmítáš kontakt s lidskou bolestí? Když se schováváš před lidmi?“
Nedokázala jsem mu odpovědět. Tušila jsem, že tento útěk je útěkem před vlastní bolestí, ale ještě jsem nebyla schopna definovat si to. Ještě jsem oddalovala tu chvíli, kdy si toto budu muset přiznat sama před sebou. Prozatím jsem se schovávala za práci. Přípravě na léčitelství jsem věnovala hodně času. Být Ašipu mě najednou nelákalo – snad proto, že k tomuto oboru má prababička měla výhrady.
A já se snažila, alespoň nyní, splnit to, čemu jsem za jejího života věnovala tak málo pozornosti.
Z Ellit se stala krásná mladá žena. Nápadníci se kolem ní jen točili, ale ona je se smíchem odháněla.
Přestože měla málo času, protože převzala práci prababičky, trávila pokud možno každou chvilku se mnou. Pak se zamilovala. Vášnivě se zamilovala do mladíka ze zikkuratu. Vysokého, snědého muže s dlouhými vlasy a očima laně. Povinnosti si plnila i nadále vzorně, ale čas, který dříve věnovala mi, teď trávila se svou láskou.
Domem se ozýval její zpěv a smích a rozjasnil smutnou atmosféru, která tam panovala po smrti prababičky i mým zaviněním. Její radost přecházela na mě a já začala opět vnímat svět kolem. Byly to nádherné dny. Dny, kdy její smích a štěstí prosvětlily náš starý dům a vrátily mu dřívější pohodu. Pak nastal zlom.
Ellit se vrátila domů uplakaná. Zavřela se do svého pokoje a za dveřmi se ozýval její pláč. Odmítala vyjít cen, nechtěla k sobě pustit ani babičku. Bezradně jsme tam stály a nevěděly, co se děje. Vyšla až druhý den. Oči opuchlé pláčem, pobledlá a smutná. Přišla dolů do jídelny, aby s námi poobědvala.
Mlčely jsme. Nechtěly jsme se ptát, i když bychom rády věděly, co je vlastně příčinou jejího smutku.
Když uchopila misku s vodou, všimla jsem si, že se jí třesou ruce. Kolem páteře mě zase začalo mrazit a její pocity na mě útočily s neobyčejnou intenzitou. V hlavě se objevila představa, že si potřebuje promluvit nejdříve s babičkou. Vstala jsem od stolu a šla ven do zahrady, aby mohly být samy.
Služebné jsem nakázala, aby je nerušila.
Její bolest ve mně doznívala. Měla jsem vztek. Vztek na to, že ji někdo ublížil i vztek na sebe, že ji nedokážu pomoci, že nedokážu zmírnit její bolest a vrátit jejím ústům smích. Seděla jsem pod stromem a přemýšlela nad situací, která se odehrála i nad svou bezmocností. Čekala jsem. Čekala jsem, až se Ellit vypovídá babičce a až mi řeknou, co se vlastně stalo.
Babička usedla vedle mě na zem. Rukou dala pokyn, abych jí ještě chvíli nechala v klidu a tak jsem poslechla. Otázky, ještě řádně nezformované, se mi honily hlavou.
Když se babička obrátila ke mně, nevydržela jsem už to mlčení: „Jak ji můžeme pomoci? Jak můžeme zmírnit tu bolest, která v ní je. Jsem bezradná, babičko,“ vyhrklo ze mě a po tvářích mi stékaly slzy.
V hlavě jsem měla ještě spoustu otázek, které jsem nedokázala zformulovat.
„Čas jí pomůže, Šubad. Čas. Zmírnit bolest by mohl Ašipu – dobrý Ašipu. Ale více pro ni udělat nemůžeme.“
Zamyslela se a podívala se na mne. „Víš, slovo je velkou zbraní. Může zranit, může i zabít. Ale slovo může také pomáhat. Může zmírnit bolest, může ukazovat cestu. Ale tak jako lék, ani slovo není všemocné.“
Udivilo mě to. Nikdy jsem nepřemýšlela nad silou slova a nechápala jsem dost dobře, co tím vlastně chce říci. Prababička léčila takřka beze slov a babička při svých zákrocích slova také nepoužívala.
Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, co slovo znamená. Nikdy jsem se nezamýšlela nad úkolem Ašipu.
A.zu byl ten, kdo znal sílu a moudrost vody, Kdo byl tedy Ašipu? Ten, kdo zná prastarou a odvěkou sílu slova – dechu úst? Nevěděla jsem to. Urti.Mašmašše – příkazy a zaklínadla byly nástrojem Ašipu, ale přeložit prastarý text a najít smysl těchto slov jsem neuměla.
Pomalu mi začalo docházet, jaký vliv mají naše emoce na naše tělo. Bolí-li mysl, začne bolet i tělo a naopak. Ta myšlenka byla důležitá – tušila jsem to, ale v téhle chvíli jsem se tím více nezabývala.
Neptala jsem se babičky, co se vlastně Ellit stalo. A i kdybych se ptala, neřekla by mi to. Bylo na Ellit, komu sdělí žal své duše. Jen na ni.
Šly jsme do domu. Ellit šla spát, vyčerpaná pláčem a bolem. Bylo zapotřebí nachystat léky pro pacienty. Bylo to poprvé, co Ellit na svůj úkol zapomněla. Tak jsme obě, tiše a pečlivě, dělaly práci, aby léky mohly být rozneseny a lidská těla vyléčena. Léčit duši jsme neuměly.
Tato zkušenost mě přivedla zpět k tomu, stát se Ašipu. Tajemství slov mě přitahovalo. Síla dechu, síla slova i síla mlčení mě začala lákat. Urti Mašmašše – příkazy a zaklínadla mě sváděla více, než bych sama chtěla. Promluvila jsem o tom s Ninnamarenem.
Poslouchal a usmíval se: „Něco s tím uděláme,“ řekl. „Poslyš Šubad, vše má svůj čas. A teď přišel ten tvůj. Čas, abys dostala nový úkol. Je to také zkouška. Zkouška, která ukáže, zda z tebe může být dobrý Ašipu.“
Tleskl do dlaní a stráž přivedla chlapce asi desetiletého. Snědá pleť a tmavé oči, ale vlásky měl světlé.
Světlé vlasy po své mrtvé matce. Sin. Opět jsme se setkali. Teď tady stál, v očích strach i zvědavost.
Ten pocit jsem znala. Očima bloudil ke dveřím. Usmála jsem se a přivítala ho. Chytila jsem jeho malou ruku. Byla studená a chvěla se.
„Pojď, Sine. Provedu tě tady. Ale než tě provedu, doprovodíme…“ zarazila jsem se. Nevěděla jsem, s kým tu vlastně přišel a tak jsem se na něho podívala.
„…maminku,“ řekl a rázně vykročil ke dveřím.
Paní tam stála v rozhovoru s Ninnamarenem. Uviděla nás a usmála se. Gestem přerušila rozhovor a došla až k nám.
„Vítám tě, paní,“ řekla jsem a uklonila se. „Vítám tě, vzácná a čistá, v domě Anově a ráda tě opět vidím.“
Usmála se. Rukou pročísla chlapcovy světlé vlasy: „Dávám pod tvou ochranu svého syna, Šubad. Buď k němu, prosím, shovívavá. Je to vnímavý chlapec, i když někdy neposlušný a divoký,“ řekla s pohledem na něho.
Obrátila jsem se na svého učitele: „Dovol, prosím, abychom vás doprovodili do odpočívárny. Pak chlapce provedu zikkuratem. Když bude vědět, kde jeho matka je, bude klidnější a nebude se tolik bát.“
Souhlasně přikývl.
Skoro andělský zjev Sina silně kontrastoval s jeho temperamentem. Byl divoký, prudký a upovídaný až běda, ale učil se rychle. Mnohokrát jsem se v duchu omlouvala Ellit za neplechy, které jsem ji tropila.
Nyní jsem se s nimi musela vypořádávat sama. Naštěstí jsem měla Sima na starosti jen po dobu, kdy pobýval v zikkuratu, pak si ho jeho matka odváděla domů, jako svůj největší poklad.
Dny jsem teď měla zaplněné povinnostmi. Pokračovala jsem v učení lékařství a znovu jsem se začala nořit do tajemství slov. K tomu všemu přibyly starosti se Sinem a povinnosti v domě. Ani Ellit ani já jsme nemohly dostatečně nahradit prababiččinu dovednost i zkušenost a práce neubývalo.
Ellit si vedla velmi dobře. Pacienti ji měli rádi a důvěřovali jí. Od oné příhody byla sice zamlklejší a obezřetnější, především ve styku s mladými muži, ale pořád tam zbylo dost jejího optimismu pro ty, kteří ho potřebovali. Babička na ni byla hrdá. Byla ráda, že se rozhodla zůstat a plánovaly rozšířit dům tak, aby v něm Ellit mohla mít svou vlastní část.
S výstavbou se mělo začít na jaře, ale už nyní probíhaly přípravy s plány a nákupem materiálu.
Babička rozkvetla. Dohodla se s představenou Inannina zikkuratu, že by v části dolního stupně mohla být zřízena městská ošetřovna, kterou by mohli navštěvovat i chudí z města a okolí. Zároveň by sloužila i pro výuku nových léčitelů, kteří tam pod vedením zkušených, mohli své znalosti a dovednosti rozvíjet. Žila tím snem a sháněla prostředky i dary, které by vybudování ošetřovny uspíšily. My s Ellit jsme pomáhaly, jak jen jsme mohly.
Sinův talent byl mimořádný. Jeho cit pro nemoci i schopnost nalézt léky pro jejich zmírnění či vyléčení byl dar, se kterým se narodil. Někdy se mi zdálo, že už dříve znal to, co ho nyní učili – a že jeho učení, je vlastně rozpomínáním.
Ninnamaren si z nás dělal legraci, když říkal, že to, co jsem mu předpověděla při jeho narození, se teď snaží z vděčnosti splnit. I přes svou prudkost a někdy i zbrklost, v něm bylo něco něžného a láskyplného. To „něco“ přitahovalo lidi kolem. Svěřovali se mu s věcmi, které léta nosili v sobě, jako tajemství a odcházeli od něj uvolnění a šťastnější. I přes svou upovídanost dokázal poslouchat a mlčet dlouho. Pravdou je, že okamžiky mlčení si pak vynahrazoval vodopádem slov. Tajemství mu svěřená ale zachovával důsledně.
Pokračoval v léčitelském učení neuvěřitelným tempem – na rozdíl od školy. Ninnamaren se musel vypořádávat jak s nářky Sina na školu, tak s nářky Ummii – profesora z E.dubby, domu tabulek, který Sin navštěvoval. Pro svou neposlušnost a laxnost při plnění úkolů často dostával holí a já začala mít pocit, že místo toho, abych mu v učení pomáhala, plním spíše roli ošetřovatelky jeho zbitých zad.
Přes všechny výhrady k jeho psaní i špatnému slohu si tam dokázal získat respekt svým přístupem k lidem. Je zvláštní, že dar vyslechnout a pochopit, jako by se týkal jen lidských starostí a ne znalostí matematiky, astrologie či literatury.
Cizí jazyky mu šly. Ty jako by byly spojeny s jeho darem snažit se porozumět a dorozumět.
Problémem byla také jeho prudkost. Rvačky s ostatními žáky byly takřka na denním pořádku. Tak jako byl na jedné straně chápající, tak druhá část jeho osobnosti vybuchovala pro každou maličkost.
Na druhé straně dokázal zachovat až neuvěřitelný klid v těch nejnáročnějších situacích. Zručnost a šikovnost jeho rukou i vynalézavost v postupech, ho předurčovala k oboru, který si vybrala Ellit. Ta ho také, již v nové ošetřovně, zasvěcovala do tajů Šipir Bel Imti.
Sin byl nadšený. V čase svého volna nutil mne, nešikovnou a nevhodnou k této přesné práci, abych s ním rozpitvávala živočichy, které přinášel do zikkuratu. V okolí se stal známý svou dovedností i schopností léčit zvířata, napravovat zlomené končetiny a pomáhat při těžkých porodech. Lidé mu za to nosili dary, které on se smíchem odmítal nebo rozdával svým spolužákům.
Ninnamarenovy znalosti mu pomalu přestaly stačit. Za ta léta, které v zikkuratu strávil, dokázal to, co většině trvalo dvakrát až třikrát tak dlouho. Jeho talent byl obdivuhodný a tak se rozhodli, že je čas, aby pokračoval v učení jinde. Toto rozhodnutí velmi potěšilo jeho Ummiu, který se netajil svou radostí nad tím, že si od problémového žáka odpočine.
Ale toto rozhodnutí mělo ovlivnit i můj osud. Měla jsem Sina doprovázet a pokračovat ve svém vzdělávání v Eridu.
Těšila jsem se. Na jedné straně jsem se těšila, na druhé straně jsem měla strach z rozloučení. Babička i Ellit byly báječné. Obě mě uklidňovaly, že práci zvládnout samy a pomáhaly mi balit. Ellit se vrátila její bývalá veselost a tak jsem odjížděla s docela lehkým srdcem, plná očekávání, co nového mi může
zikkurat Enkiho poskytnout v mém učení.
Horší to bylo se Sinovou matkou. Rozloučení s ní se neobešlo bez slz jejich krásných očí. Svěřovala mi svůj poklad.
„Dej na něho pozor, Šubad, prosím. Piš, často piš, abych byla klidná.“ Říkala, když jsme odjížděli.
Sinův otec stál vedle ní, lehce se o ni opíral a nevěděl, zda se nejdříve loučit se synem, či uklidňovat jeho matku. V jejich domě se opět usídlila vůně, láska a pohoda, kterou teď narušoval jen Sinův odjezd.
Odcestovali jsme s doprovodem stráží ze zikkuratu Ana a některými kněžími. Dlouhá a úmorná cesta mě se Sinem ještě více sblížila. Sin byl poprvé mimo domov a až do této chvíle byl vždy pod ochranou svých rodičů, zvláště své nové matky, která se snažila plnit všechna jeho přání ještě dříve, než je vyslovil. Nyní byl odkázán jen sám na sebe. Musím přiznat, že svou situaci zvládal velmi dobře – místy lépe než já.
Eridu bylo staré město a Enkiho zikkurat byl nejstarší ze všech zikkuratů. Z venku nám připadal menší a méně zdobný než Anův či Innanin, ale uvnitř nás překvapila přehlednost a účelnost prostor. Zvláštní byla vnitřní výzdoba – zlato, stříbro, kameny, měď. Kov. Spousta kovů.
Stáli jsme uvnitř okouzleni a prohlíželi si výzdobu stěn, procházeli obrovskou knihovnou a pracovnami. To, co z venku scházelo, vnitřek bohatě vynahrazoval. Zikkurat uvnitř žil – na rozdíl od Anova domu, byl tento přeplněn lidmi různých ras i věku. Také žen zde bylo více. To, co nás oba lákalo nejvíce, byla knihovna, která zabírala skoro polovinu druhého stupně. Obrovské množství tabulek, roztříděných a zkatalogizovaných, včetně přilehlých místností, které sloužily jako studovny.
Množství knihovníků, jejichž úkolem bylo archivovat, třídit a pečovat o psané slovo a kteří vždy ochotně a rádi poskytli radu při vyhledávání materiálů.
Sinovy oči zářily štěstím. Jeho duše dychtila po nových informacích a zde jich bylo přehršle. Pobíhal z jedné části do druhé a nadšeně mě informoval o tom, co objevil. Knihovníci se usmívali, když jim skláněl poklony za přehlednost v uspořádání tabulek. Získal si je.
Nové prostředí mu evidentně prospělo. Podněty a neodhalená bohatství, které zikkurat poskytoval, ho motivovaly k práci, takže i ve škole s ním byly menší problémy než dříve. Ummiové v zikkuratu byli nadšeni jeho talentem a nešetřili chválou. A protože Sin byl chválen rád, snažil se, seč mohl. Začínal se čím dál tím více věnovat Šipir Bel Imti – chirurgii, ale se zřetele nepouštěl ani další obory. Učení mu zabíralo skoro veškerý volný čas, ale zdálo se, že mu to nevadí – spíše naopak, celý rozkvetl. Mohla jsem jeho matce a otci posílat dobré zprávy.
Já jsem se nořila do tajemství Urti Mašmašše – příkazů a zaklínadel a dále se připravovala na povolání A.zu. Díky Sinovi se vstřícnost knihovníků přenesla částečně i na mne a tak jsem trávila mnoho času v knihovně. Probírala jsem se starými tabulkami a zápasila s dávno mrtvou řeči předků. Studovala jsem životy bohů i dávno zapomenuté příběhy. Slova, která určují tvary, slova, která vedou k poznání.
Slova porozumění i nedorozumění. Nořila jsem se okouzleně do slov starých mýtů a zapomínala na svět kolem, tentokrát ne z bolesti, ale ve snaze pochopit smysl a účel slov. Nalézt tajemství slova, které bylo na počátku. Čím by byl svět beze slov? Snažila jsem se najít léčebnou sílu slova, ale byla jsem pořád na počátku svého snažení.
Když na Zem vstoupil první bůh, aby si na něm vystavěl svůj příbytek, začal tím, že dal věcem kolem jméno. Svět tedy začal slovem. Na počátku všeho bylo slovo. Nejdříve popisovalo tvar, pak dávalo tvar i věcem kolem. Samo bylo tvarem i hýbatelem. Samo bylo stavitelem i ničitelem. Základem vědomého, základem života, protože tak, jako ze zrna spadlého na zem vyroste klas, tak ze slova vyrůstá vědomí.
Samo o sobě nic neznamená, aby splnilo svůj účel, musí být spojeno právě s vědomím. Musí oddělit poznané od nepoznaného. A poznání je většinou bolestivé – nese s sebou oheň Gibila, ničí iluze o sobě samém i o světě kolem, útočí na dosavadní jistoty a dokáže zpustošit duši tak, jako Gibil pustoší svým žárem, ohněm a nájezdy Zemi.
Ale každý má v sově živou vodu Enkiho. Vodu, která zavlažuje, vodu, která zchladí oheň Gibila, vodu, jež oplodňuje Zemi, která pak může dát život zrnu.
Jednoho dne, uprostřed studia v knihovně za mnou přiběhl Sin: „Pojď honem, Šubad, potřebuji tě,“ zadýchaně volal a pobízel mě ke spěchu.
Utíkali jsme do sálu, kde se prováděla Šipir Ber Imti. Tváře mu hořely, oči měly nezvyklý lesk a lehce se dalo uhodnout, že na tom, co má přijít mu velmi záleží. Na stole ležel muž. Snědé tělo nádherně stavěné. Spal. Věděla jsem, co po mě Sin chce, ale radost jsem z toho neměla. Vyhýbala jsem se užívat svých schopností. Vyhýbala jsem se oněm nepříjemným a bolestivým útokům cizích emocí.
Prchala jsem před nimi. Ještě pořád jsem utíkala před bolestí, kterou mi způsobovaly.
„Prosím,“ zašeptal Sin. „Záleží mi na tom, je to…“ zarazila jsem ho uprostřed věty. Nechtěla jsem vědět, kdo to je. Nechtěla jsem znát ani jeho jméno, ani postavení. Líbil se mi. Jeho velké dlaně mě přitahovaly a jeho ústa sváděla k líbání. Nikdy před tím jsem tento pocit nezažila. Přistoupila jsem k němu a vzala jeho ruce do svých. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit. Kolem páteře začal stoupat chlad a v podbřišku se objevila bolest. Tělo volalo o pomoc. Bránilo se a křičelo. Otevřela jsem oči, ale zrak se rozostřil a já zase stála v mlze. Slova, která jsem pronášela, jsem nevnímala. Vše šlo kolem mne. Pak to ustalo.
Když jsem se vrátila do normálu, lidé kolem mne byli v plné práci. Sin asistoval a byl plně soustředěný na to, co dělal. Ummniové pracovali rychle. Mne si nikdo nevšímal a tak jsem odešla, protože tělo muže bylo teď bolesti a ta na mne dorážela vší silou. Šipir Bel Imti pro mne nebyla vhodná, nyní jsem to věděla. I spící tělo i omámený mozek dokázal vysílat zprávy o své bolesti, i když navenek nebylo nic znát.
Vešla jsem do zahrady a usadila jsem pod stromem. Byla jsem unavená, ještě rozbolavělá novou zkušeností i novými pocity, které ve mně ten muž vyvolal. Nevím, jak dlouho jsem odpočívala.
Myšlenky se mi honily hlavou bez ladu a skladu a v pocitech jsem měla zmatek, který jsem před tím nikdy nezažila. Pak za mnou přišel jeden z Lu.Galů, představitelů chrámů a požádal mě, abych se vrátila. Šla jsem neochotně.
Mužovo břicho bylo již ovázáno a tělo natíral La.zu roztokem. Odstoupil, když jsem vešla, aby mě nerušil. Sin stál opodál a sledoval mě pohledem. Došla jsem až k muži. Ruce jsem tentokrát položila na ramena. Tělo křičelo bolestí, ale pachuť smrti tam nebyla. Kývla jsem a koutkem oka jsem postřehla, jak Sin úlevou vydechl. Pak přišel ke mně, pohledem požádal o souhlas Ummiu a odvedl mě ven.
„Jsi bledá, Šubad,“ konstatoval.
„Bude v pořádku,“ řekla jsem mu a usedla na lavici u zdi.
„Co se stalo?“ zeptal se. „Nikdy před tím jsi takto nereagovala.“
Zavrtěla jsem hlavou. Jednak jsem nevěděla nic o svých reakcích v sále a jednak jsem sama nebyla schopna definovat to, co ve mně probíhalo. Byla jsem z toho všeho hodně zmatená.
„Víš, kdo to byl?“ řekl už veseleji. „Ensi.“ Významně se na mě podíval a čekal, jak se zatvářím.
„Samotný Ensi.“
Jen zmínka o tom muži ve mne vyvolávala rozporuplné pocity. V žaludku jsem měla tvrdou kouli, srdce mi začalo ještě více bušit a do tváří se nahrnula krev. To vše se míchalo se strachem, jehož příčina se nedala určit a ten se zvětšil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že onen muž je veleknězem a králem Eridu. Chtělo se mi plakat. Plakat z únavy i z napětí, kterému jsem byla vystavena, plakat z pocitů, které mě přepadaly. Byla jsem čím dál tím více zmatenější a potřebovala jsem být sama. I nyní se uplatnila Sinova citlivost. Mlčky mě odvedl do mého pokoje, počkal, až mi donesou nápoj a pak odešel.
Má zkušenost s muži byla – skoro žádná. Vztahy, které jsem až dosud měla, ve mně nikdy nevyvolávaly příliv takových emocí a nikdy netrvaly dlouho. Chyběla mi krása i lehkost Ellit, i výraznost mé prababičky. Byla jsem spíše nehezká a málomluvná. Kromě toho se často stávalo, že se mé myšlenky smíchaly s myšlenkami mých partnerů a to ne vždy bývalo příjemné. Také ve mně přetrvávala obezřetnost před muži po zkušeností s Ellitinou bolestí. Příliš mnoho vlastních zábran, příliš toků myšlenek druhých způsoboval zmatek a strach. Tohle dlouho nikdo nevydrží.
Bránila jsem se pocitům, které ve mně vyvolal Ensi. Pocitům silným, které způsobovaly chaos uvnitř.
Opět jsem se zabrala do práce a více času, než kdy jindy, jsem trávila v knihovně.
Sin, s největší pravděpodobností, věděl co se děje, ale mlčel. Probírali jsme spolu jen pocity, které tělo vydává, i když je omámeno, i když spí. Překvapilo ho to. To neznal. Chtěl zmírnit bolest těla, ale nechtěl mě znovu žádat, abych se vystavovala útokům cizích nemocí. Jen výjimečně mě žádal, abych mu pomohla svými schopnostmi. Neměl je rád.
Enkiho dům byl pro mne pravou studnicí vědomostí. Knihovna poskytovala poklady, o kterých se mi ani nezdálo. Přestože jsem zde byla už několik let, slova si uchovávala svá tajemství. Jejich sílu jsem spíše jen tušila – síla slova, síla obrazu, síla emocí i síla vjemu. Objevila jsem ale i nové věci, nad kterými jsem před tím nemyslela. Vliv vůní na mysl, vliv zvuků a barev na tělo i mysl. Vše se sebou úzce souviselo.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.
Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
DARJA FUSKOVÁ Výber
https://miesta.net/rubrika/darja-fuskova-vyber
