„Ano, slyšel jsem.“ řekl Meni a postavil se. Chvíli nervózně přecházel po místnosti a pak se k němu obrátil. „Nastal čas, abychom si promluvili.“ Počkal, až se Achboinu usadil, posadil se naproti němu. „Hutkaptah je velmi blízko severní země a situace není ještě pořád konsolidována, to víš. Neustále tam probíhají boje vedené Sanachtem. Ptahův Dům ti poskytne bezpečí, ale riziko tu je. Byl bych rád, kdyby s tebou jel někdo z našich.“
Ráno si ho dala zavolat. Udivilo ho to, měli se setkat až v chrámu. Stál před ní a prohlížel si ji. V plášti, který mu vnutil Šaj, než odcházel, mu bylo horko, ale nesundal si ho.
Byla mladá, mladší než předpokládal. Dívala se na něho a netvářila se spokojeně.
„Tak to jsi ty?“ řekla a sklonila se k němu. Dala pokyn, aby je nechali o samotě. Její sloužící odešli, ale Šaj zůstal stát na místě. Obrátila se k němu a znova na Achboinua: „Chci s tebou hovořit o samotě.“
Neletěl se starcem, ale s mužem, jehož pleť měla barvu bronzu. Byl větší než oni a jaksi mohutnější. Neletěli ve velkém ptáku, ale v něčem, co mělo lopatky, které se otáčely kolem. Dělalo to hluk, jako velký skarabeus. Vznášeli se nad údolím a pohybovali se kolem skal. Křičel na muže, když potřeboval, aby se k něčemu přiblížili či slétli níže. Byl tak zabraný do svého úkolu, že ztratil pojem o čase. Znova a znova létal dokola ve snaze zapamatovat si všechny detaily.
Z této lekce měl vždy špatný pocit. Nauka o kamenech mu nešla. Připadal si jako hlupák. V ruce kámen, studený a tvrdý. Položil ho před sebe a do ruky vzal další. Lišil se barvou, velikostí i strukturou, ale co s tím dělat dál, to nevěděl. Pak uslyšel za sebou kroky. Otočil se. Otočil se se strachem, učitel byl přísný.
Kráčela pomalu k němu a holí sledovala místo před sebou. Našlapovala tiše, i když její chůze postrádala onu jistotu vidoucích. Vstal a šel k ní. Srdce mu začalo bušit na poplach, kolem žaludku měl divný pocit, který zneklidňoval – příjemný i nepříjemný. Chytil ji za ruku.
„Je jako oni,“ řekla mu.
„Ale má v sobě také naší krev,“ oponoval ji, „i když vypadá, jako oni. Možná je to výhoda. Možná ne.“ podíval se na ni. „Měl by se vrátit k nám. Měli bychom mu dát možnost, ať se rozhodne.“
„A když se rozhodne zůstat s nimi?“
„Bude to jeho volba. S tím my nic nezmůžeme. Ale než se rozhodne, je tu naděje. Naděje pro nás.“ zdůraznil.
„Nejsem si tím jistá, jestli je to dobrý nápad…“
„Také si tím nejsem jist,“ přerušil ji, „ale poslední dítě, které se zde narodilo, se narodilo slepé.“ zdůraznil a dodal: „Také má v sobě jejich krev a nevadilo ti to. Kromě toho, a na to nezapomínej, může to být jeho syn. Může nám být užitečný.“
„Dobrá, zařídím to. Dám vědět do Saje.“ řekla po chvíli mlčení. Pořád si ale nebyla jistá, zda postupuje dobře.
„Co kdybych zabloudila a nenašla cestu?“ zeptala se. „Bloudila bych neustále v kruhu a nemohla se dostat ven? Neznám ještě všechny cesty labyrintu.“
„Ano, neznáš.“ Řekl ji a podíval se na ni svýma zelenýma očima. „Pamatuješ, když jsem tě tu vedl poprvé? To jsi byla ještě malá.“
Ta scéna se jí vybavila jasně, nemohla ji zapomenout, protože na setkání s ním čekala celý dlouhý rok. „Řekl jsi tenkrát, že mám dávat pozor, že labyrint se podobá lidské duši.“
„Správně,“ podotkl a zamyslel se. „Pojď, projdeme to ještě jednou.“
„Podívej, Jime! To je určitě toulavá kočka. Ještě jsem ji tu neviděla.“ Helena se nakláněla nad dřezem v kuchyni, myla nádobí a ukazovala oknem. Náš dům v Hannerly stál na svahu. Hned za oknem byla nízká opěrná zeď a za ní se táhl travnatý břeh od vrchu zdi nahoru do křovin. Asi dvacet metrů od zdi jsme měli otevřený dřevník. Z křoví obezřetně vykukovala hubená kočička. Vedle ní se krčila dvě malinká koťátka.
