Nové bádanie v arménskom komplexe kamenného kruhu Carahunge ukázalo, že je pravdepodobne jednou z najstarších známych megalitických pamiatok mimo Turecka, datovanou zhruba do roku 5500 p.n.l.
Nové bádanie v arménskom komplexe kamenného kruhu Carahunge ukázalo, že je pravdepodobne jednou z najstarších známych megalitických pamiatok mimo Turecka, datovanou zhruba do roku 5500 p.n.l.
Luther Standing Bear byl náčelník kmene Oglala Lakota, ale rovněž i spisovatel, filosof, učitel a také herec známý ve 20. století. Byl vychováván v internátní škole a uměl dobře anglicky, což mu umožnilo být jakýmsi prostředníkem mezi dvěma civilizacemi. Bojoval za práva rodilých indiánů a snažil se změnit vládní přístup vůči nim. Před svou smrtí vydal 4 knihy, ve kterých propagoval indiánský životní styl.
Pokud byste byli lovcem, který u Pokrovského jezera číhá na divokou kachnu, neviděli byste tu nic, než pár terénních nerovností. Ale pokud byste se jako ta kachna vznesli vzhůru, uviděli byste tohle:
Na celém světě se v průběhu dějin rodily a zase zanikaly nejrůznější civilizace. Jejich konec nastal někdy z neznámých důvodů, jindy je vyhladili krutí dobyvatelé. Jejich pozůstatky jsou však dodnes hodny obdivu. Umístění i uspořádání je fascinující ukázkou mistrovství stavitelů.
Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která údajně chybí reliktovým lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie: Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství.
Po obrovské katastrofě se Rusko – přesněji to, co zbylo z Tartárie – staly zdrojem klimatických problémů v Evropě a Americe. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým vesměs není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů – zmizela.
V předchozí části jsme se dozvěděli, že v letech 1816-1819 došlo k podivné klimatické anomálii, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Prachu? Popele? A čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie...
Ivan Rumanovský uverejnil v Literárnom týždenníku (piatok 27. augusta 1993) článok “Kameňovanie odvážnych”. Uvádza viacero osôb, ktorých diela neboli pre vtedajšiu resp. terajšiu vhodné, pretože podkopávali „oficiálnu“ pravdu o pôvode Slovanov. Okrem mien Ján Kollár, Pavol Jozef Šafárik, Jaroslav Zástěra, Antonín Horák, Jindřich Wankel, Rudolf Wirchow, Dušan Haruštiak veľký priestor venuje aj Pavlovi Križkovi, dokonca je tu aj kresba velestúrskeho nápisu.
Najdôležitejšou postavou celej kauzy velestúrskeho nápisu (epigrafu) je kremnický archivár Pavel Križko. Za svoj objav, prekreslenie po odliatí, za dešifrovanie teda rozlúštenie nápisu sa mu dostalo málo vďačnosti, zato veľa urážok, osočovania a dokonca bol obvinený, že sám bol organizátorom výroby falzifikátu – teda nápisov. Nepochopenie u časti slovenskej inteligencie, ktorá takto len vykonávala neslovenské túžby, poznačili aj jeho potomkov, jeho deti a vnuci sa museli a dodnes musia boriť s obvineniami vznesenými na osobu Pavla Križka.
"Všetky tieto legendy zdieľajú spoločnú tému – ľudstvo, ktoré je zmietnuté z povrchu s výnimkou jedného človeka a jeho rodiny, ktorí prežili. My na Západe vo všeobecnosti poznáme meno toho, kto prežil, ako Noaha, ale pre Aztékov to bol Nene, zatiaľ čo na Blízkom Východe to bol Atra-Hasis, Utnapištim alebo Ziusudra."
