Je držiteľom ocenenia „Krištáľový tiger“ (1998), „Weberovej ceny“ (2013) a „Mimoriadnej medzinárodnej ceny E.E. Kischa“ (2015). Bol alebo stále je členom Spolku slovenských spisovateľov, Slovenského PEN Centra a Slovenského syndikátu novinárov.
Dnes si podrobně vysvětlíme ilustraci, která ukazuje primární a sekundární cyklus vody. Zemský plášť obsahuje H2O – primární vodu, která se tvoří hluboko v zemi syntézou vodíku a kyslíku v podmínkách obrovského tlaku a vnitřního horka Země. H2O ve formě páry je protlačována skrze nejslabší místa zemské kůry, což jsou pukliny ve skalách, chladne a stává se tekutou. Primární voda je tlačena nahoru. Atmosférická sekundární voda poháněná sluneční energií teče dolů.
„Pravdepodobne práve všadeprítomné riasy a mŕtve ticho Sargasového mora podnietili vznik malebnej, ale skľučujúcej legendy o mori či pohrebisku stratených lodí a mori strachu,“ píše Charles Berlitz. „Stará námornícka legenda hovorí o rozsiahlom atlantickom pohrebisku lodí všetkých vekov, ktoré ležia zapletené nehybne v množstve rias a pomaly chátrajú obsadené posádkou kostlivcov. Tí neunikli a sú nútení zdieľať neblahý osud spoločne so svojimi loďami.
„Sme stratení, pri Bermudách všetko zmizlo. Naše dievčatá budú nariekať, ale nie dlho. Nič si nenahovárajme. Osušia si oči a potom si ich pekne namaľujú. Trochu si poplačú a hneď na nás zabudnú. A čo my na tejto lodi? Čo ostane po nás? Mená, ktoré občas zamrmle stará tetka, krátka modlitba v kostole, zoznam na desiatej strane novín, do ktorých si niekto zabalí kus rybaciny. Toto z nás pri Bermudách ostane.“
R. V. S. Redick
„Sme stratení, pri Bermudách všetko zmizlo. Naše dievčatá budú nariekať, ale nie dlho. Nič si nenahovárajme. Osušia si oči a potom si ich pekne namaľujú. Trochu si poplačú a hneď na nás zabudnú. A čo my na tejto lodi? Čo ostane po nás? Mená, ktoré občas zamrmle stará tetka, krátka modlitba v kostole, zoznam na desiatej strane novín, do ktorých si niekto zabalí kus rybaciny. Toto z nás pri Bermudách ostane.“
R. V. S. Redick
Myslím, že dôkazy o ranodynastickom období Egypta jasne hovoria niečo celkom iné. Budovanie a rozvoj trvalých osídlení v Údolí dolného Nílu viedlo okolo roku 3000 p.n.l. k rozvoju civilizácie. Gíza a okolité územia boli zvolené za ohnisko ranodynastického Egypta preto, lebo „civilizácia“ sa tam nachádzala už dávno predtým, ako dokazujú tri pyramídy a Veľká Sfinga. Aj raní Egypťania sa domnievali, že pyramídy boli hrobky, aj keď vôbec netušili, na čo vlastne boli postavené. Preto plošinu Gízu oživili, premenili ju na Nekropolu a následne expandovali do Sakkáry, kde stavali hrobky v podobe pyramíd, ktoré však neboli také kvalitné a neoplývali zručnosťami pôvodných staviteľov pyramíd v Gíze. Pyramídové budovy, dokonca aj tie najmenšie v Sakkáre, si vyžadovali mnoho zdrojov, a tak sa Egypťania vrátili k pochovávaniu svojej šľachty do tradičných mastáb.
“Keď sa potvrdilo, že pyramídy v Sakkáre sú hrobky, logicky sa usúdilo, že všetky pyramídy musia byť hrobky. Pravdepodobnosti tohto tvrdenia, že všetky pyramídy sú hrobky, pridávala aj skutočnosť, že na východ a na západ od najsevernejšej pyramídy v Gíze sa nachádzali dva cintoríny (oblasti mastáb). Stav pyramíd v Sakkáre, o väčšine ktorých sa predpokladá, že boli postavené až po pyramídach v Gíze, však v tejto logickej súvislosti predstavuje vážne problémy. Džoserova stupňovitá pyramída v Sakkáre je jedinou, ktorá je v dobrom stave, napriek tomu, že to nie je skutočná pyramída. Stupňovitá pyramída bola totiž pôvodne mastabou, ktorú neskôr upravili na pyramídu.”
„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“
„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“
