Stredovekú klasifikáciu prírody na štyri všeobecné ríše – minerálnu, rastlinnú, živočíšnu a ľudskú – moderná veda považuje za zastaranú. Vedci prišli namiesto toho so svojou vlastnou hierarchiou subatomárnych častíc, atómov a molekúl kladených pred minerály, a živočíchy a ľudí spojila do jednej kategórie.
„Vždycky jsem milovala svobodu a vážila si práva svobodné volby každého jednotlivce. Ale v životě byly okamžiky, kdy naše osobní svoboda neměla cenu životů milionů dalších dobrých lidí... V každém případě, tak jsem se rozhodla já sama... A nemínila jsem nic měnit. Ano, byly okamžiky slabosti, kdy se zdálo, že oběť, na kterou jsem šla, bude zcela zbytečná a marná. Že nezmění nic na tomto krutém světě... Ale pak se zase vrátila chuť bojovat... Pak se všechno vrátilo na svoje místo, a já jsem byla vší svou duší připravena vrátit se na „bitevní pole“, bez ohledu na to, jak nerovná válka to byla...”
V tradícii pôvodných obyvateľov Ameriky funguje fenomén nazývaný Tanec sily. Ide o čin, do ktorého indiánsky bojovník vkladá všetko; v jedinom okamžiku koncentruje nielen svoje fyzické či psychické schopnosti, ale aj celú svoju vôľu, vďaka čomu jeho akcia dostáva osud-meniacu kvalitu. Autor tohto príbehu sám netušil, že aj on sa raz stretne s tancom dávnych Indiánov – na Slovensko prišiel v osobe Johna Dancera z Nového Mexika. Sledujeme autentický príbeh a dôsledky „tanca sily“ na osudy troch hlavných postáv; dvoch mužov a jednej ženy. Aj keď ich stretnutie v malebnej drevenici uprostred hlbokých kysuckých lesov rozmetá ich osobnú históriu rovnakou silou, ako samotná smrť, nejde o klasický milostný trojuholník.
„Ó ne, Izidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá... I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou. Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl „černý“... Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán. Lidé se musí naučit myslet, Izidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní...”
Za týden se přede mnou zjevilo svaté město Řím v celé své temné velikosti… nemohla jsem posoudit krásu paláců, katedrál a kostelů, město bylo velmi chmurné a kupodivu špinavé. A pro mne bylo i městem mojí smrti, věděla jsem, že odsud Karaffovi neuteču...
Pozn. překl.: Následující události se odehrávají, když je Světlaně deset let. V první polovině knihy Světlana popisuje události od svého narození do věku deseti let, své neobvyklé zážitky, jak přišla na své neobvyklé schopnosti, naučila se „navštěvovat“ různé „úrovně“ Země (mentální, astrální, …) a co zde zažila. Kapitola začíná v okamžiku, kdy se se svou přítelkyní Stellou dostane po vyčerpávajícím „dobrodružství“ do jedné z mentálních úrovní Země...
“Udělala jsem to nejlepší, abych jí vysvětlila, jak moc to všechno pro mne znamená a jak hrozně bych se cítila, kdybych to ztratila. Ale zdálo se, že tentokrát jsem jí opravdu nahnala strach, a řekla, že pokud nechci, aby řekla všechno mému otci, až se vrátí domů, musím jí slíbit, že něco takového už se nikdy nebude opakovat.”
“Proč jsem se rozhodla napsat tuto knihu? Nakonec, ne proto, že bych se považovala za někoho speciálního nebo výjimečného. Jen se mi poštěstilo žít jasný a velmi neobvyklý život, a jestliže tato kniha někomu pomůže v našem krásném, ale velmi krutém světě necítit se osaměle, znamená to, že nebyla napsána zbytečně.”
Otázka č. 25: Čo si myslíš o regresnej terapii? Okolo mňa ju už viacerí absolvovali, ale mne sa do toho príliš nechce. Niečo ma drží späť...
Asi každý by ti ako prvé povedal: „Keď máš obavy, nechoď do toho.“ Ale ja ťa takto odhovárať nebudem. Pozrime sa najprv podrobnejšie, čo vlastne ten regres je...
P. S. Mluvili jsme se Světlanou i o poslední kapitole jejího prvního svazku „Odhalení“, ve které zakončila příběh o Izidoře. Bohužel, Světlana neměla čas tuto kapitolu napsat, ale já předám všem čtenářům této knihy konečné črty osudu této úžasné ženy svými slovy. Takže prosím, neposuzujte mě přísně, nemohu psát jako Světlana...
Nikolaj Levašov
13. ledna 2011
