“Proč jsem se rozhodla napsat tuto knihu? Nakonec, ne proto, že bych se považovala za někoho speciálního nebo výjimečného. Jen se mi poštěstilo žít jasný a velmi neobvyklý život, a jestliže tato kniha někomu pomůže v našem krásném, ale velmi krutém světě necítit se osaměle, znamená to, že nebyla napsána zbytečně.”
P. S. Mluvili jsme se Světlanou i o poslední kapitole jejího prvního svazku „Odhalení“, ve které zakončila příběh o Izidoře. Bohužel, Světlana neměla čas tuto kapitolu napsat, ale já předám všem čtenářům této knihy konečné črty osudu této úžasné ženy svými slovy. Takže prosím, neposuzujte mě přísně, nemohu psát jako Světlana...
Nikolaj Levašov
13. ledna 2011
Karaffa bezostyšně zíral na Severa, jako by byl nějaké neobvyklé, podivné zvíře.
Papežův obličej bez zřejmé příčiny vyzařoval jakousi jistotou, což mě vyděsilo víc, než kdyby po nás vrhal „blesky“ své strašlivé nevůle...
„Nu, ctihodný Severe, konečně se setkáváme! Slíbil jsem kdysi, že za mnou přijdete – a já své sliby neporušuji, obvykle.“
„Jen si tolik nelichoť, Karaffo,“ pronesl Sever klidně. „Kdyby šlo o tebe, nikdy bych ti tu radost neudělal. A ty to velmi dobře víš. Tím, kdo mne zajímá, je madonna Izidora... Je příliš cenná, než aby zůstávala ve tvých rukách. Ale to ty, bohužel, nedokážeš pochopit...
Anna s údivem hleděla na Severa, byl by schopen nás zachránit… Nadšení v jejích očích začalo pomalu pohasínat, když uviděla jeho smutnou tvář tak pochopila, že z nějakého důvodu jim pomoci nemůže.
Opravdu nás chceš zachránit? Řekni, Severe, chceš nám pomoct?..
Anna se nám s úzkostí střídavě dívala do očí, jako by se chtěla ujistit, že ji správně chápeme. A její čistá a čestná duše nemohla pochopit, že někdo může, ale nechce nás zachránit před strašnou smrtí…
“Situace se úplně vymkla z kontroly, ale já jsem si ničeho kolem sebe nevšímala, přemýšlela jsem v tom okamžiku jen o jednom – ten chlapec viděl!!! Viděl stejně, jako jsem viděla já!.. Znamená to, že je to pravda, že někde existují další takoví lidé?.. A znamená to, že jsem naprosto normální a vůbec ne jediná, jak jsem si nejdřív myslela! Znamená to, že to skutečně byl Dar?.. Nejspíš jsem se na něj dívala příliš ohromeně a upřeně, protože rozpačitá maminka se silně začervenala a okamžitě spěchala “uklidnit“ synka, aby nikdo nezaslechl, co říká... a hned mě začala přesvědčovat, že “si to prostě všechno vymýšlí, a že lékař říká(!!!), že má velmi bujnou fantazii... a není potřeba si ho všímat!..”
- Pozri, anjeli!!! Mami, pozri! Anjeli! - Neočakávane zvrieskol nablízku niečí tenký hlások.
Ešte som po nezvyčajnom "lete" celkom neprišla k sebe, keď Stela už niečo štebotala s malým bacuľatým dievčatkom.
- Ak nie ste anjeli, tak prečo tak veľmi iskríte? - pýtala sa malá, úprimne prekvapená a potom rozjarene zapišťala: - Jéj! Akú krásnu vecičku máš!
Len vtedy sme si všimli, že Stelin posledný "výtvor" - jej zábavný červený "drak" - sa s nami prepadol tiež...
