Na Zemi azda niet podobného miesta, akým je egyptská plošina v Gíze. Každý, kto sa čo i len trochu zaujíma o históriu a civilizáciu, si je tejto skutočnosti vedomý. Na plošine sa totiž nachádzajú Veľké pyramídy a ich strážca v podobe sochy, Veľká Sfinga.
Prednáška známeho spisovateľa, doktora psychológie a filozofie Raymonda Moodyho v Bratislave
“Keď sa pozrieme na tradičné mytológie a starodávne náboženstvá, zistíme, že mnohé predošlé kultúry považovali Slnko a hviezdy za vedomé bytosti – a toto by sa možno dalo považovať za základ astrológie. Bohovia boli spájaní s hviezdami (vrátane objektov na oblohe, ktoré dnes klasifikujeme ako planéty) a starí Egypťania (aby sme uvideli aspoň jeden príklad) dúfali, že sa spoja so Slnkom a hviezdami po svojej smrti. Platón v diele Timaeus (asi 360 pred n.l.) napísal: „A keď [Tvorca] zostrojil celok, rozdelil duše rovnajúce sa svojím počtom počtu hviezd a pridelil jednu dušu každej hviezde...”17”
Robert Lanza tvrdí, že teória biocentrizmu hovorí, že smrť je ilúziou. Povedal, že život tvorí vesmír, a nie naopak. To znamená, že priestor a čas neexistujú v nelineárnom móde, ako si to myslíme. Aby to ilustroval, využíva slávny experiment dvojitého štiepenia. A ak priestor a čas nie sú lineárne, potom smrť nemôže existovať.
Ležím na stole a sestřička mi nešikovně píchá injekci, abych usnula. Bolí to. Ptám se jí za jak dlouho usnu. Mám počítat do deseti, potom usnu. Ptám se, za jak dlouho půjdu nazpátek domů. Usínám. Jak usínám, tak vyskakuju z těla. Jdu vedle lehátka a v sále si stoupám ke zdi. Pak jdu vpravo do rohu. Na sále je ještě někdo. Je to nějaký malý miminko. Je vlevo vedle mě, v levém zadním rohu sálu. Leží tam na bílé dřevěné židli, co je hned vedle dveří. Má zavřený oči a vypadá, že spí.
Anton Fabián a Emil Páleš v relácii STV, 2000
Děj se odehrává mnoho tisíc let před naším letopočtem. Všude kolem mě je les. Jsem divoch a stojím na vrcholu skály. Pode mnou je údolí, okolo lesy, vlevo vodopád. Mám splnit zkoušku dospělosti. Nedokážu to. Všichni se na mě dívají. Jsem synem náčelníka. Měl bych po něm vést kmen. Mám skočit do vodopádu. Dole je velká tůně, nemělo by se mi nic stát. Když neskočím, tak mě vyženou. Bojím se. Otec mi to nikdy neodpustí. Je tvrdej. Znám ho z tohoto života, je to můj současný otec. Máme strašně neosobní vztah. Odmalička se ze mě snaží udělat náčelníka a vůdce. Je tvrdý, bez emocí, bez citu. Když neskočím, tak mě zavrhne. Nebude mě už chtít vidět. Nebudu už jeho synem.
Stanislav Fabuš, Dušan Fabián a Emil Páleš v relácii STV, 1999
Ležím skrčená. Už je mi tepleji, vím jenom, že se mnou kdysi byl nějaký muž, co mě opustil. Už ani nevím jeho jméno. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala tak dlouho sama přežít. Jsem už dlouho sama, není to první den. Jeskyně, ve které žiju, není součástí skály, vypadá spíš jako kamenný domek na volném prostranství. Cítím se hodně sama. Cítím stísněnost a svíravý pocit na hrudi. Pořád mám pocit, jako by mě někdo někam táhnul a já nechtěla jít.
Děj se odehrává okolo roku 1 700 před našim letopočtem v Arábii. Jsem žena, je mi 18 let. Jsem u studny v poušti nedaleko nějakého města. Jsem velice hezká. Ten muž má zahalenou tvář bílou látkou, to kvůli písku. On ale uviděl moji tvář. Je na koni a já mu podávám vodu na pití (křečovité pohyby tělem). Začíná na mně dorážet. Je hrozně surovej. Snaží se mně chytit. Bojím se ho. Ozývá se levá noha. Drží mně za nohu a kroutí mi s ní. Levá noha mně hrozně bolí. Snažím se křičet, ale on mi zacpává ústa. Chce mně znásilnit.
