Keďže zlo predstavuje veľmi výbušné sily a materiály, ktoré sa nám nepodarilo ešte ovládnuť, je potrebné si povedať, že vždy existuje možnosť dosiahnuť vyšší stupeň, na ktorom sa to dá realizovať. Pokiaľ nás nejaká vec prevyšuje, môže sa stať naším zlom. Musíme sa teda zdokonalovať, aby sme dosiahli tento vyšší stupeň, keď sa budeme nachádzať nad zlom a budeme ho môcť premeniť na dobro. Vezmime si malé deti: keď im dáte rovnakú stravu či dokonca rovnaké nápoje ako dospelým, môžu zomrieť; keď však vyrastú, dodávajú im tie isté pokrmy silu a nemôžu im už ublížiť. Vidíte, sú to maličkosti každodenného života, ktoré má každý možnosť vnímať, avšak nevyvodili sme z nich správne závery. Je potrebné sa naučiť pozorovať udalosti života.
Začínám patrně hodně zvláštním názvem mého životního příběhu, o němž jsem zcela přesvědčen, že patří právě na tyto stránky. Snad jsem se správně rozhodl, že i já mám k uvedené problematice co říci. Proto popíšu pravdivě mnoho roků mého života, které mě strastiplnou cestou dovedly k poznání. Pochopil jsem mnoho souvislostí, které většině lidem zůstávají zakryty rouškou výhod života civilizovaného člověka, žijícího v relativním poklidu všeobjímající péče orgánů státní správy a centralizovaného zdravotnictví. Poznání souvislostí mi otevřelo oči a po mnoha letech jsem konečně zahlédl své světlo v tunelu. Možná se po přečtení mého příběhu otevřou oči i někomu dalšímu a zahlédne také své světlo v tunelu.
...
Při bližším pohledu shledáváme, že problém je poněkud složitější. Civilizovaný svět trpí chorobami skrytějšího charakteru, které pokročilá medicína dokáže tlumit a zbržďovat jejich průběh. Nejedná se však o lepší zdravotní stav dnešních obyvatel. Celkově vše spíše hovoří o úbytku vitality, obranných mechanismů a celkové odolnosti, než tomu bylo u předcházejících generací. Vše nasvědčuje tomu, že nemoci se přesouvají více do nitra a nabývají z dlouhodobější perspektivy mnohem nebezpečnější charakter, než tomu bylo dejme tomu ještě před sto lety.
Představte si někoho, kdo se úplně vzdal sebekontroly a uvolnil prostor nižším bytostem, jejichž jediným cílem je rozdělení člověka. Takový člověk nyní trpí, stěžuje si a obviňuje všechny lidi kolem sebe za stav ve kterém se nachází. Ale neměl by obviňovat nikoho jiného než sám sebe. Měl by si říct: “Nepracoval jsem tak jak jsem měl a pořádně jsem nestudoval” a měl by převzít zodpovědnost, aby napravil situaci. Samozřejmě to zabere nějaký čas. Ti, kdož strávili léta pod vlivem svých vlastních chaotických myšlenek a pocitů nebudou schopni vše napravit během několika dnů. Budou muset také pracovat dlouhý čas, než zaznamenají výsledky.
Tato pravda se dá najít na většině duchovních webů. Jinak řečeno – duchovní web, který na tuto informaci neupozorní, nestojí za moc, chápáno roztouženou myslí duchovního obrození chtivého jedince. Věta „Jsme tvůrci vlastní reality“ působí až magicky. Nepopírám ji, souhlasím s ní, je naprosto zásadní uvědomit si tuto skutečnost, protože jinak je velmi těžké posunout se dále v chápání našeho světa.
Není těžké sehnat někoho, kdo vás bude učit mechaniku nebo přírodní vědy nebo češtinu, kdo vás bude učit jezdit na kole nebo pracovat s počítačem. Ale co se týče věcí, na kterých opravdu záleží, život, láska, skutečnost, Bůh, vás nikdo nic naučit nemůže. Snad vám někdo může nabídnout slova. Ale ve chvíli, kdy máte slovní model, vaše skutečnost je přefiltrována myslí někoho jiného. Pokud nějaké modely přijmete, uvězní vás. Začnete chřadnout, a až budete z tohoto světa odcházet, nebudete vědět, co to znamená vidět sám za sebe, učit se.
Podle blogu byly následující litování zveřejněny v r. 2010 v Observer, a my jsme je překopírovali níže. Ale místo babičkovských rad ohledně nenaplněných snů jsme každé politování doplnili o některé skvělé rady ohledně toho, jak tyto lítosti v digitálním věku nemít. Když paní Bonnie Ware, sestra, která léta pracovala s umírajícími, zveřejnila svůj seznam hlavních 5 lítostí, které lidé vyjadřují na smrtelné posteli, trochu jsme si zde v TNW zaplakali.
Stále více lidí se snaží o vlastní duchovní vývoj, přičemž narážejí na různé překážky, bloky a bariéry a občas (možná spíše často) se dostávají do situace, kdy mají pocit, že stagnují. To mě přivedlo na myšlenku převést svůj názor k této problematice do článku, protože již několikráte jsem tuto otázku řešil s konkrétními lidmi ústně. V prvé řadě považuji za vhodné upozornit, že pocit stagnace je jevem zcela běžným a řekl bych, že pro většinu lidí zcela zákonitým, což je ovlivněno několika faktory.