Exkurzy do hlbokej histórie Zeme sú výletmi, na ktorých sa tisícročia mihajú ako krajina za oknom uháňajúceho vlaku. Väčšinou sa na to zabúda, ale pri posudzovaní reálnosti legiend je to dôležitý prvok. Aj tak často spomínaná Potopa prebiehala v niekoľkých fázach. Reálne bolo dosť času na prípravu pre všetkých ochotných načúvať hlasu múdrych. Kňazi Atlantídy o blížiacej sa katastrofe vedeli a svoj ľud včas varovali...
Množstvo kritikov volá po nevyvrátiteľných dôkazoch. Akoby sa skrze ne dalo dotknúť legiend samotných. Znalí však vedia, že práve viera je na to ako stvorená. Áno, je to paradox, ale nijak záhadný. Stav vedomia vyplývajúci z viery nám totiž zjavne umožňuje vnímať Pravdu obsiahnutú v mýtoch omnoho lepšie, než apriori skepsa. Nastavenie „najprv mi predložte dôkazy a potom uverím“ vyzerá logicky, ale skrátka takto to nefunguje. Vieme o vlastných dejinách žalostne málo. A účinný liek oháňajúc sa kritickým myslením tvrdohlavo odmietame.
Nechajme nekonečné spory o tom, či smú byť mýty a legendy hodnovernými prameňmi a radšej poctivo analyzujme dostupné zdroje dávnoveku z hľadiska Pokroku. Môžu byť často kontroverzné a oficiálne neuznané materiály zdrojom ozajstného Poznania? ÁNO. Takže sa už nebudeme prieť, či Atlantída jestvovala alebo nie, ale skúsime si z jej príbehu vziať ponaučenie. PREČO ZANIKLA?
“Když se pořežete nožem a tkáň se spojí sešitím, vytvoří se jizva. Může to být uzdravení, ale ne regenerace. Regenerace znamená, že tkaniva jsou opravena tak, aby jizva nevznikla, a vznikne-li, aby postupně zmizela. Zlomená kost prochází mnoha stadii, ale nakonec se zregeneruje tak, že člověk ani nezjistí, kde byla zlomena, samozřejmě v případě, že zlomenina byla náležitě ošetřena. Nově se musíme podívat i na otázku délky lidského života a smyslu regenerace lidského organizmu. Je-li regenerace teoreticky možná – za vhodných podmínek – pak je tu člověk pouze málo ochotný zaplatit potřebnou cenu za dlouhý život. Nebo to snad znamená, že splní-li osoba své poslání na zemi, nastal čas k odchodu a na znovuobjevení v jiné době?”
Tato kniha nevznikla proto, že bych chtěl psát o výživě – na medicíně nás nikdy neučili o potravě, stravě a výživě, kromě případů, kdy jsme měli vědět, jakou nejvhodnější stravu doporučit pacientům. Kniha vznikla proto, že jsem si uvědomil podstatu zdravého rozumu obsaženou ve výkladech Edgara Cayce – a proto, že jsem cítil potřebu poskytnout zprávu o tom, co nazýváme výživa lidského těla během času stráveného na Zemi. Rozumný přístup by mohl být charakterizován lidovou moudrostí, jež říká: „Je-li to možné, nech to tak.“ To však není tzv. vědecký přístup. Spíš je to postoj k něčemu ve stylu: „To je samozřejmost. Pokračujme.“
Edgar Cayce každého člověka na světe chápal jako jednotku energie utvořenou Univerzálními Silami, které nazýváme Bůh. Jako jedinečnou bytost, která se liší od ostatních a která si zaslouží za takovou být považována. Proto i jeho rady těm, kdož o pomoc požádali, byly vždy pro každého jiné. Cayce viděl každého muže, ženu nebo dítě jako věčné bytí, smysluplné a na zemi se stále rodící. I jeho výklady obsahovaly tuto představu reinkarnace nebo pokračování života od začátku stvoření (snad před miliony let) dosud. Často zdůrazňoval význam životního stylu, který stravu nabízí jako prostředek k zotavení těla a k dosažení lepší životní rovnováhy. Připomínal, a v jeho myšlenkách se tato představa opakovala, že Bůh byl náš Stvořitel a život zde, na planetě Zem, poskytuje příležitost, jak se přiblížit ke Stvořiteli, který je naším opakem.
„Je to jeden z nejegoističtějších mužů, jaké jsem kdy poznala. Říkáte, že se musím snažit, aby se mu mimo zdravotní péče dostalo i patřičné duchovní podpory. Zkusila jsem to, pane Cayce, ale nemyslím si, že jsem uspěla. Je velmi náladový a jednoduše řekne: Nemluvme o tom. Je to příliš složitá záležitost.
Nevím, zda ho vůbec duchovní stránka života zajímá. Jisté je pouze to, že se fyzicky chce uzdravit. Nikoho nemůžeme nutit, aby se začal zajímat o věci, jež mu nic neříkají. Jeho egoismus mne vyčerpává. Nicméně jemu a dalším chci dokázat, že princip křesťanské lásky a služby je nadřazen osobním pocitům. V tomto případě jde o hodně.”
„… uvnitř nás je síla, jež je schopna nás zcela vyléčit… veškeré léčení pochází z božského já. Kdo tvé nemoci léčí? Zdroj univerzálního dobra. Co se tvých postojů týče — jak hodně si přeješ se uzdravit? Do jaké míry jsi ochoten spolupracovat s božskými vlivy, jež se v tobě mohou projevovat stimulováním příslušných center? Všechny tyto síly musejí přijít z jednoho zdroje. Léčebné zákroky pouze stimulují atomy těla. Každá buňka totiž svým způsobem reprezentuje celý vesmír. Co tedy provedeš se svými schopnostmi? Čím více toho vykonáš pro druhé, tím více poznáš univerzální síly či Boha.” (4021 — 1)
Proč se chcete vyléčit?
Abyste mohl uspokojovat svoje fyzické touhy?
Abyste se stal ještě větším sobcem?
Pak bude lepší, když se daný stav nezmění a zůstane takový, jaký je.
Dojde-li ke změně postojů, cílů a záměrů a bude-li se bytost podle toho chovat, můžeme očekávat změnu k lepšímu.
Změníte-li se výše naznačeným způsobem, postarejte se o to, aby se součástí vaší léčby staly i masáže. Nebuďte však tak sobecký a egoistický a nedomnívejte se, že vám druzí nepomohou. Budete-li se k nim chovat přátelsky, budete mít přátele.
Existuje dobrá a špatná karma. Štěstí, zdraví, přátelé, talent, bohatství jsou dobrou karmou. Nemoc, smutek, tělesné postižení, chudoba jsou špatnou karmou. Člověk instinktivně očekává dobro jako své neměnné právo. Pozitivní karmické podmínky bere jako samozřejmost. Negativní karma vyvolává otázky: Proč mé dítě zemřelo? Ptá se utrápená matka. Neuvědomuje si, že existuje rovněž karma jeho rodičů.
