Nakonec se možná ukáže, že oxid uhličitý je jen pro legraci, že globální změny teploty jdou úplně mimo nás a že jistý meteorit, co vybuchl před sto lety nad Sibiří, toho způsobil víc, než by se kdo nadál. Globální oteplování už dávno není neutrálním badatelským fenoménem. Stalo se strašidlem, novodobou náhražkou božího soudu nad naší civilizací. Bojí se ho děti.
Koncept mytologie globálního oteplování vychází z toho, že se pozorované klimatické změny v rozhodující míře dějí v důsledku lidských aktivit. To je zcela klíčové, protože kdyby tomu tak nebylo, tak najednou nebudeme zlí čerti likvidující krásný panenský svět, ale jenom banda mírně afektovaných primátů, co jen jako statisté sledují jeviště globálních klimatických procesů. Nemuseli bychom si nepřetržitě posypávat hlavy popelem a třeba by zbyl i čas vymyslet něco chytrého, co by pomohlo ustát budoucí změny klimatu. Ty nevyhnutelně přijdou, i kdybychom zítra zakázali spalování úplně čehokoliv.
Mediálně hlasití odborníci mají v téhle záležitosti většinou jasno a těch pár nešťastníků, co si dovolí pochybovat, bývá ocejchováno za zkorumpovance průmyslových korporací. Přesto se občas objeví pozoruhodná představa nebo studie, která se zeleným oteplovacím dogmatem kacířsky polemizuje. Pravidelně si tím vyslouží nálepku „kontroverzní“.
Mezi odvážlivce se teď zařadil i ruský akademik Vladimir Šajdurov, expert na modelování složitých jevů. Na mítinku pořádaném britskou University of Leicester vystoupil s obstojně šílenou teorií, která nadělala velký rozruch. Dovolil si tvrdit, že globální oteplování nemá vůbec co dělat se spalováním fosilních paliv a s množstvím oxidu uhličitého v atmosféře. Podle něj hraje klíčovou roli množství krystalků ledu vysoko v atmosféře. Změny koncentrace ledových krystalků ovlivňují tenkou, ale významnou vrstvu mraků v mezosféře ve výšce 50-85 km, která odráží část slunečního záření dopadajícího na zemský povrch.
Šajdurov vyšel z detailní analýzy změn průměrných ročních teplot za posledních 140 let. Překvapivě zjistil, že do počátku dvacátého století teplota navzdory rozvoji průmyslu mírně klesala. Pokud to tak bylo, má představa, že planetu otepluje nárůst oxidu uhličitého v důsledku rozvoje průmyslu vážný problém. Pro pozorovaný nárůst teploty, jehož počátek se odhaduje mezi lety 1906 a 1909, nabízí Šajdurov alternativní vysvětlení. Je to šílenost, ale postavená na realistických základech. Viníkem je podle něj podivuhodná událost k níž došlo 30. června 1908 na Sibiři severovýchodně od Bajkalského jezera.
V onen den v oblasti řeky Tunguzky nejspíš explodoval asteroid či jádro komety, který chvíli předtím pronikl z vesmírného prostoru do atmosféry. Zanikl ve výšce 6-10 km a i když se vedou spory o jeho rozměry, neboť není úplně jasné, z čeho byl, každopádně vybuchl v oslnivé explozi o síle 10-25 megatun. Pokácel při tom 60 miliónů stromů na ploše větší než 2000 kilometrů čtverečních a do atmosféry vymrštil gigantické množství prachu. Kolem události samotné jsou ještě otazníky. Podle Šajdurova ale Tunguzský meteorit rozhodně řádně zamíchal horní vrstvy atmosféry. A mohl být oním spouštěčem vzestupu globální teploty.
Šajdurov argumentuje, že nejmocnějším skleníkovým plynem není oxid uhličitý, ani metan, ale voda. Relativně malé změny obsahu vody v atmosféře, kde je ve formě páry a krystalků ledu, podle něj vyúsťují v globálně znatelné změny teploty zemského povrchu. Vliv oxidu uhličitého a další plynů by v takovém případě byl jenom zanedbatelný. Jen pro představu, vzestup obsahu atmosférické vody o 1 procento by mohl zvýšit globální průměrnou teplotu zemského povrchu o více než 4 stupně.
Role vody v regulaci planetární teploty je diskutovaná už přes 150 let. Teď, v době globální oteplovací hysterie není jaksi populární o ní příliš mluvit. Není divu, lidská civilizace nemá na globální koloběh vody, jenž stojí zejména na výparu ze světových moří a na celosvětových srážkách, příliš významný vliv. Jak praví Šajdurov, jenom drastický přírodní jev planetárních rozměrů, jakým byl Tunguzský meteorit, mohl změnit vodní poměry v horních vrstvách atmosféry.
Celá Šajdurova teorie nepostrádá divokost a je dobré ji brát tak trochu s nadhledem. Je to ale každopádně velmi zajímavý pohled na klimatické změny našeho století, jemuž alespoň část klimatologů věnuje pozornost a je bezpochyby hodný dalšího zkoumání. Nakonec se klidně se může stát, že sto let starý sibiřský meteorit zachrání miliardy dolarů, které by stálo možná úplně zbytečné omezování emisí oxidu uhličitého a jako bonus vylepší rating lidstva v našich vlastních očích.
University of Leicester
Tunguská katastrofa
Tunguská událost či tunguská katastrofa (též psáno s přídavným jménem tunguzská) byl mimořádně silný výbuch, ke kterému došlo 30. června 1908 v prostoru centrální Sibiře, v dnešním Krasnojarském kraji. Výbuch je připisován výbuchu kosmického tělesa ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem. Exploze byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů a zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1000 km. V oblasti exploze nebyl nikdy nalezen žádný odpovídající meteorit. Přesto se pro vybuchnuvší těleso někdy používá název tunguský meteorit. Koordináty: 60° 54′ 7″ N, 101° 54′ 16″ E
Popis události
K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7.15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet meteoritu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto tělesa atmosférou pozorován i na českém území v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem.
Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km², rozbíjel okna domů ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra asi 65 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a velmi dlouho hojily.
Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT. V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.
Historie výzkumu
Je až s podivem, že jev natolik působivý způsobil jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobeném nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou.
První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927–1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu.
Od 50. let minulého století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření.
Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v místě exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány.
Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze ani výskyt radioaktivních izotopů, prvků vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962.
Mnohé teorie původu katastrofy se snaží vypořádat jak s pozorovanými atmosférickými jevy, tak s faktem, že k události došlo v místě extrémní geologické situace (tektonicky velmi aktivní oblast, sopečné krátery, kráter po dopadu planetky, atypické geologické složení s výskytem vzácných minerálů, výskyt metanu; svědectví o směru letu objektu se shodují s tektonickými liniemi.) Zejména mezi ruskými vědci a mezi účastníky expedic jsou proto i tací, kteří nevěří na kosmický původ jevu. Mluví raději o „tektonickoatmosférickém fenoménu“, jehož mechanismus by mohl být podobný jako u záhadných světel, objevujících se při zemětřeseních a v místech zvýšené aktivity magmatu.
Původ tělesa
Poměrně věrohodně vyznívala hypotéza o kometárním původu tělesa, protože vysvětluje skutečnost, že neexistují průkazné nálezy zbytků hmoty meteoritu. Novější výzkumy však vedly k domněnce, že tělesem byla planetka.
V roce 1930 navrhl britský astronom F. J. W. Whipple, že šlo o malou kometu. Ľubor Kresák přišel v roce 1978 s myšlenkou, že tělesem byl kus krátkoperiodické Enckeovy komety. Sovětští vědci dr. Zotkin a Fesenkov (+ 1972) se domnívají, že se těleso komety při průniku do zemské atmosféry rozpadlo na několik částí. Další hypotéza pochází od profesora Stanjukoviče. Ten se domnívá, že se kometa při minimální rychlosti asi 30 kilometrů za sekundu v atmosféře vypařila. Odborně se tento jev nazývá termická exploze. Nakonec tu ještě máme alternativní teorii profesora Petrova, podle níž se vesmírný objekt od samého počátku vyznačoval velmi malou hustotou a připomínal tenký list. Při vstupu do atmosféry se pak doslova rozpadl v prach.
Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tunguzky přiletěl chondrit, tedy vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Měl mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodoval v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů.
„Vědci z americké Sandia National Laboratories ale nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval až poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry. Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky, která proniká do hlubších a hustších vrstev a tlačí před sebou stále větší masu horkého stlačeného plazmatu. Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vymrští ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech - tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.“
V roce 1983 publikoval Zdeněk Sekanina práci na základě svých modelů, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla mnohem výš než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Tento názor ve vědecké obci převažuje.
Italský tým vědců vedených Lucou Gasperinim z boloňské univerzity od roku 2006 tvrdí, že objevil dopadový kráter tunguského meteoritu v sibiřském jezeře Čeko a že tedy nedošlo k jeho destrukci (resp. úplné destrukci) v atmosféře. Jezero se nachází asi 8 km od epicentra exploze. Jezero má průměr asi 300 metrů, ale na rozdíl od všech okolních jezer má poměrně strmé stěny, které spadají ke dnu v hloubce 50 metrů.[13][1] Ihned po zveřejnění vyvolal objev značnou nedůvěru vědeckého světa.
Spekulativní hypotézy o původu jevu:
Havárie kosmické lodi (jaderný výbuch)
Hypotéza o katastrofě kosmické lodi je podpořena především údajným manévrováním tělesa před výbuchem, tj. změnami směru letu odvozenými z výpovědí svědků jeho průletu před výbuchem. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný stromu a jeho koruna zářila nesnesitelným bílým světlem. Je však třeba vzít v úvahu, že tato svědectví byla získána přibližně 20 let po skutečné události a věrohodnost takových údajů je značně pochybná.
Když v roce 1945 navštívil sovětský spisovatel Alexander Kazancev ruiny Hirošimy a spatřil v epicentru výbuchu atomové bomby stojící stromy, z nichž byly servány koruny a větve, uvědomil si, že stejný obrázek spatřil již dříve v epicentru dopadu údajného Tunguského meteoritu, kde též nebyl kráter, ale stojící stromy bez větví a korun. To by ukazovalo na explozi nad povrchem Země.
Obě uvedené teorie by vysvětlovaly hlášená pozorování průletu tělesa nad Evropou a dalšími oblastmi poblíž místa katastrofy.
Antihmota
Podle některých autorů by exploze v Tunguské oblasti mohla být způsobena anihilací malého množství antihmoty, které se nějakým způsobem dostalo do blízkosti zemského povrchu. Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nevysvětluje způsob, jakým by se předmět z antihmoty dostal zemskou atmosférou do místa výbuchu, protože k anihilaci by zákonitě mělo dojít už při prvním kontaktu s vysokou atmosférou. Nevysvětluje také pozorovaný přelet tělesa nad rozsáhlým územím Evropy a Asie.
Černá díra
Poměrně fantastická teorie vykládá Tunguský výbuch jako setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze. Stejně jako verze o antihmotě nevysvětluje tato teorie poměrně dlouhá předchozí pozorování tělesa a zároveň současná fyzika není jednotná v teoretickém vysvětlení existence černých děr tak malé velikosti. V nejnovějším urychlovači částic v CERNu se však výskyt malých černých děr s napětím očekává.
Výbuch zemního plynu
Podobně jako předchozí teorie nevysvětluje předpokládaný výbuch mimořádně silného výronu zemního plynu předchozí pozorování úkazů na obloze. Tato verze nepočítá s vulkanickou činností iniciující uvolnění zemního plynu - k uvolnění zde dochází „studenou“ cestou.
Plazmoid
Tato teorie předpokládá setkání Země s tělesem ze Slunečního plazmatu, které bylo silnou protuberancí odtrženo ze Slunečního povrchu a vrženo směrem k Zemi. Podobně jako plazmoid by se choval i obří kulový blesk, jehož vznik však současná fyzika nedokáže vysvětlit.
UFO, kulový blesk
Hypoteticky můžeme také spekulovat o tom, že se jednalo o projev výskytu obřího kulového blesku či UFO. Alexandr Tošev, ředitel muzea v Igarsku zveřejnil foto několika „trosek“ fragmentů, nalezených v místě Tunguské události.
Elektrický výboj
Jeden druh spekulací se věnuje pokusům Nikoly Tesly, jenž pracoval na přenosu elektrické energie na dálku „bez drátů“. Podle nich se měl jeden z pokusů vymknout kontrole a v oblasti Tungusky vytvořit mohutný elektrický výboj.
Vulkanická činnost: pyroklastická smršť (mrak)
Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela (můžeme si to představit jako otevření láhve šampaňského, kdy uvolněný plyn s sebou strhává další plyn a částice), zcela výjimečně může k němu dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika kilometrů až desítek kilometrů, zabíjí i osoby a zvířata ukryté v podzemních prostorách, pokud nejsou hermeticky uzavřené nebo v nich není vytvářen přetlak. Mrak dosahuje rychlosti až 80-160 km/hod. 25. srpna v půl osmé ráno zasáhl Pompeje prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela nazývaný nuée ardente, který předcházel další ničivé události, ale sám o sobě byl pro mnoho obyvatel Pompejí a okolních obcí smrtící. Černé bláto nalezené v okolí Tungusky připomíná sopečný popílek smíšený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými žhavý plyn pod velkým tlakem mohl uniknout. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohly být způsobeny vyvrženým popílkem a zplodinami hoření uvolněných plynů a vegetace. Pozorované létající objekty (UFO ve tvaru koule či válce) před explozí byly jen doprovodným efektem a ne přímou příčinou katastrofy. Jinou variantou je, že působením meteoritu nebo UFO byla vulkanická činnost nastartována, třebaže vlastní příčinou exploze plynů byla vulkanická či tektonická činnost.
Vulkanická činnost: výbuch zemního plynu
S vulkanickou teorií tunguské katastrofy jiným způsobem počítá "nejnovější hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy by mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně methanu o atmosféru."
Zásah mimozemské civilizace
Podle teorie ruského vědce Jurije Lavbina ochránila planetu Zemi neznámá mimozemská civilizace. Podle něj sestřelili mimozemšťané meteorit dříve, než stihl dopadnout na Zemi, a tím planetu ochránili před totální zkázou. Svou teorii dokládá nálezem krystalů s malbami, které prý není možné vytvořit pomocí dnes existujících technologií. Na místě byly při vědeckých průzkumech nalezeny i další podivné artefakty. Navíc k onomu řetězu z krystalů také kamenné tabulky s podivnými ornamenty, jejichž vznik nebyl doposud objasněn – jejich vyrytí by podle Lavbina nebyl schopen nikdo na Zemi. Dále se na místě našly sloučeniny železa, které podle vědce mohly vzniknout pouze ve vesmíru.
Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/
Súvisiace:
Tunguzská katastrofa
http://www.miesta.net/rubrika/tunguzska-katastrofa
