Filozofie pokojného bojovníka se stala životním stylem milionů lidí na celém světě. Ve své knize Sokrates, nesoucí podtitul Příběh o tom, jak se mladý chlapec stane pokojným bojovníkem a pokojný bojovník moudrým mužem, svým čtenářům Dan Millman předkládá dlouho očekávaný příběh o životě záhadného pumpaře a samorostlého učitele. Zavádí nás do carského Ruska devatenáctého století. Osiřelý chlapec, jemuž v žilách koluje kozácká a židovská krev, se snaží najít své místo na slunci. Žije však v zemi, kde vláda nabádá občany, aby zabíjeli své bližní, a kde den ode dne sílí revoluční nálady. Sergej Ivanov čili Sokrates je nucen opustit vojenskou akademii, kterou považuje za svůj jediný domov, a ocitá se ve světě, v němž mu jako záchytný bod slouží pouze slib tajemného starce.
Jeho fascinující odysea, ve které má své místo odvaha, víra a láska, vypráví o tom, jak se z chlapce stává muž, jak se muž proměňuje v bojovníka a bojovník nachází mír. Je životním příběhem muže, který byl od svého narození předurčen stát se pokojným bojovníkem a mudrcem, jenž změní život lidem po celém světě.
Uprostřed jedné noci, v hodinách před úsvitem, klidně sedí bezvěký muž před starou benzinovou pumpou Texaco a opírá se židlí o zeď. Ta pumpa mu patří a on zde drží noční směnu. Jmenuje se Sergej Ivanov.
Mladý sportovec, vysokoškolský student jménem Dan Millman, se tudy zrovna vrací z rande, když vtom se zastaví a z náhlého popudu jde k pumpě blíž. Ani neví, proč to dělá snad má chuť na limonádu nebo na pozdní večeři... Sokrates se přes napůl zavřená víčka sám pro sebe usmívá. Je tady. Začíná to. Poslední kapitola.
Sergej vyrazil na jih podél řeky, pak jel na východ, kde našel ještě několik kozáckých táborů. Uvažoval o tom, že by mohl vyhledávat další příležitosti k zápasu, ale pak ten nápad zavrhl: jestli má porážet kozáky, musí je předčít. To znamená najít toho šermíře Razina. A na tuhle myšlenku se upjal. Názor, který měl na toho muže Leonid Čikalenko, mu připadal slibný. Jeho pátrání se soustředilo na jediný cíl, na jedinou vášeň.
Nalézt ve stínu lesa hrstku malých chat, to nebyl žádný lehký úkol. Sergej se vyptával mnoha místních usedlíků, ale směr, který udávali, byl neurčitý a jejich tvrzení si mnohdy odporovala. Po třech měsících začal pochybovat, zda ten muž vůbec existuje. Slyšel i jiné legendy o bojovnících, ale byly to zpravidla lidové povídačky. A přece jel dál.
Za pár týdnů se Sergejovi zrychlil tep, když dorazil na dost pravděpodobné místo v lese, kde stála skupina chatek. Uviděl, jak z ručně tesaných dveří vykukuje stařena, a zeptal se jí, jestli neslyšela o nějakém obratném šermíři. Chvilku na něj upřeně zírala, jako by se pokoušela odhadnout, co má v úmyslu. Potom ukázala na doškovou střechu, kterou bylo mezi stromy sotva vidět. Než jí stačil poděkovat, dveře se za ní zavřely.
Sergej dojel k chatě, seskočil z koně a zlehka zaťukal na dveře. Nic. Zaklepal ještě jednou. Najednou ucítil mezi lopatkami špičku šavle.
Sergejovi blesklo hlavou, aby se svižně otočil a šavli útočníkovi sebral, jak to měl nacvičeno, ale pak si to raději rozmyslel. Kdyby ho ten šermíř chtěl zabít, už by to byl dávno udělal.
Chraplavý hlas za ním řekl: "Co chceš?"
"Rád bych se učil u mistra šermíře Razina," řekl. Špička šavle mu propíchla první vrstvu kůže.
"Kdo tě posílá?" "Jeden. .. kozák... Slyšel o vašich schopnostech.. . "
"Už nevyučuju. Odejdi!" Muž spustil čepel, proklouzl kolem Sergeje do své chaty a zavřel za sebou dveře.
Sergej zaťukal znovu.
"Řekl jsem: Jdi pryč!" Hlas měl tichý, ale zazníval v něm hrdelní tón; bylo to jako vrčení. Kdepak, žádná mýlka: tohle byl nebezpečný člověk.
"Kdybych vám to mohl vysvětlit... Věřím, že je mi souzeno, abych se u vás učil..."
"Už mě neotravuj!" řekl ten drsný hlas. Než se dveře opět zabouchly, Sergej jen letmo zahlédl štíhlý, skoro vyhublý obličej - ostré lícní kosti, tmavé oči, opálená pokožka a vyholená brada.
Sergej nalezl mistra šermíře, o tom neměl pochyb; našel učitele, který by mohl zvrátit misky vah ve prospěch štěstí a úspěchu. Pídil se po něm příliš mnoho měsíců, než aby se teď jen tak beze všeho otočil na podpatku a odešel. Sergejův kůň byl unavený a Sergej sám také. Znovu ho zaplavil pocit předurčení. Vzpomněl si na něco, co mu kdysi řekl Alexej - anebo to byl strýček Vladimír?
"Voják se musí každé akci plně oddat." Tady se nedalo nic jiného dělat než sedět a nehnout se z místa, dokud ho Razin nepřijme za studenta.
Dikar nebyl ochoten takové strádání snášet, a tak Sergej milého hřebce odvedl o dvacet metrů Woub do lesa k potoku a tam mu ve stínu borovice svázal přední nohy. I když byla zima, vzduch neštípal, a pokud se zrovna nestrhne blizard, zimní srst už Dikara udrží v teple. Den předtím se na statku dosyta najedl sena a na břehu řeky se může pást.
Sergej se vrátil a se zkříženýma nohama se posadil před chatu toho mistra samotáře; zády se přitom opřel o strom. Uplynula hodina... dvě hodiny... čtyři hodiny. Tělo mu vystydlo a ztuhlo, pak otupělo. Už necítil ruce ani nohy.
Přicházely na něj záchvaty třasu a pak zase ustávaly; zmocnila se ho letargie.
Někdy v noci se překotil a s velikou bolestí se zase zkroutil do sedu. Ten pohyb mu trochu rozproudil krev: ostře ho štípala v každém nervu.
Vyhladověl, ale potom hlad odezněl. Nový den, jasný a chladný, mu přinesl proud vzpomínek - některé vítané, jiné nemilé: Aňa a on se procházejí po ulicích Petěrburgu, smějí se ve slunečním jasu... Potom ta hrůza a on viděl Zakoljevův mrtvý úsměv a Koroljova, jak na ní trhá šaty...
Sergej se vsedě napřímil. Jeho odhodlání se proměnilo v ocel.
Jak se tak slunce plazilo Sergejovi nad hlavou a přitom ho velmi chabě zahřívalo, začal mít dojem, že snad Razin ani neví, že mu Sergej sedí přede dveřmi.
Třeba odešel. Ale když už si začal dělat starosti, zaslechl, jak se dveře otvírají, sotva slyšitelné kroky mizí v lese a po chvíli se opět vracejí. Ba ne, Razinovi nemohlo Sergejovo hlídkování uniknout, ale zjevně si ho vůbec nevšímal.
Když noc nastala podruhé, Sergej už si nebyl jistý, zda by se dokázal hnout, i kdyby nakrásně chtěl. Jazyk mu vyhřezl z popraskaných rtů a pátral po vodě - třebas po zbloudilé vločce. Pak se rozednilo a čas přestal mít smysl. Další noc, pak třetí den. V jasných okamžicích, které se občas vetřely do sledu nahodilých snových obrazů, Sergej uvažoval, jestli náhodou nepřišel o rozum. Kde vlastně končí odhodlání a kde začíná posedlost?
Den uplynul a pak byla tma a on přicházel k vědomí a pak ho zase ztrácel.
Potom ho napadlo, že vidí záblesk světla, a na víc už si nevzpomínal.
Do světa ho zpátky přivolal nějaký hlas. "Tak dobrá," řekl odkudsi zdaleka.
Náhle zazněl hlasitěji: "Nechci, aby mi to tu zasmradila tvoje mrtvola. Vstávej!"
Sergej se snažil poslechnout, ale marně. Ucítil, jak ho zvedají silné paže, ale postavit se nedokázal. A tak ho Razin nechal sedět a vrátil se se džberem vody.
Většinu jí vychrstl Sergejovi na hlavu, jako když z nebe prší deštík, a to mu probudilo nohy a ruce. Sergej nemohl říci, zda ta voda byla horká nebo studená.
Potom mu dal Razin doušek vypít. "Ne tak moc!" řekl stroze.
Po chvíli se Sergej dokázal pohnout trochu víc. S rostoucí energií si třel nohy. Nakonec se překulil a s velkou námahou se zvedl - byl slabý jako moucha a zmáhala ho závrať. Razin ho odvedl do chaty a dal mu sušenou meruňku. "Pomalu to rozžvýkej!" řekl. Podal Sergejovi horký čaj a kostku cukru, aby přes ni tu tekutinu usrkával po ruském způsobu.
"Posaď se tam!" řekl a ukázal Sergejovi veliké ohniště. Nad ohněm visel veliký železný hrnec. Bublala v něm kroupová polévka s kouskem masa a zimní zeleniny. "Pořádně tu polévku míchej, pak nám oběma nandej do misek!" poručil Razin a nechal Sergeje chvíli o samotě.
Sergej udělal, co Razin chtěl.
Když se Razin vrátil, řekl Sergejovi, aby se najedl u ohně; sám pojedl u svého stolku. Pak dal Sergejovi ještě trochu napít.
Když Sergej dojedl, Razin mu řekl, ať opláchne misky, a dodal: "Možná přece jen svolím, že tě budu učit. Uvidíme..."
Dan Millman: Sokrates, nakladatelství Eminent
Zdroj: ini.cz
