Možná se ptáte, jak lze milovat někoho, kdo mi ublížil? No hned zkraje je třeba si uvědomit, že pocit ublíženosti je jen iluze. Je to příběh, který máme v hlavě – zkrátka určitá zkušenost, kterou kategorizujeme jakože nám někdo ublížil.
Pocit ublíženosti vzniká na úrovni mysli, a to jen proto, že jsme připoutaní k určitým myšlenkám a představám, případně vlastnímu egu a nejsme v módu přijímání okolností. Zkrátka klademe určitý odpor. Pokud jste tak ještě neučinili, podívejte se z vyšší perspektivy, jak vzniká utrpení: http://jedno.duchost.cz/vedomi/jak-to-je/jak-vznika-utrpeni/
Nenávist jen podporuje nenávist a automatizované reakce. Když ale do nenávistného pohledu vložíme lásku (např. vděk), narušujeme zaběhlou rutinu a zavádíme novou cestu, kterou jsme dříve neviděli. Když se řekne „milovat nepřítele“, zavání to zradou nebo něco podobného. Tady je potřeba si jen vyjasnit, co znamená ono „milovat“. Pokud je to podlézání, podřizování se a odevzdávání vlastní síly, jsme pořád v módu strachu. Pokud je to odpuštění a vděk ze zkušenosti, už jsme na druhé straně stupnice – v bezpodmínečné lásce. Více o tom, jak to funguje, najdete v poslední části článku.
Je také zajímavé, jak často nenávist a lítost směřujeme právě sami na sebe. Vyčítáme si, že jsme se rozhodli „špatně“ nebo že jsme udělali „chybu“. Tu si pak přehráváme v hlavě a necháme ji utvářet naši další realitu, místo abychom byli plně otevření tomu co přichází v daný moment. Příčinou je často fakt, že dostatečně nemilujeme především sami sebe.
Problém – hledáme lásku venku, místo uvnitř
Jednou z největších lží, kterým v našich životech čelíme je, že nás musí někdo docenit. Že nás někdo musí přesvědčit o tom, že si zasloužíme být milováni. Že se musíme chovat nebo vypadat určitým způsobem, abychom si lásku zasloužili nebo abychom za něco stáli. Že musíme lásku hledat vně sebe.
Víte co? Už jsme perfektní – prostě jen tím, že jsme to my.
Často se snažíme chovat tak, abychom se někomu zalíbili, místo abychom byli pravým projevem svého Já. Doléhá na nás tlak, že musíme splňovat určité „normy“. Prožíváme strach z toho, že nebudeme přijatí, když se budeme chovat tak, jak to cítíme. Tohle na nás už od dětství vkládá vnější svět a překonat tady tyto „kódy“ je jednou z nejintenzivnějších zkušeností v lidském těle. Tady jen dodám, že takto to vnímám z těla Čecha – bělocha – vychovaného „západní civilizací“ a z toho co pozoruju kolem sebe.
Sebeláska vs. narcismus
Žijeme ve světě extrémů – na obou stranách spektra. Najdou se tací, kteří milují své ego a omezují tím svobodu druhých a pak jsou tací, kteří zase odmítají projevit lásku sami k sobě. Nevím, co u nás v ČR převažuje, ovšem možná by stálo za to udělat velký průzkum.
Každopádně, když jsem se několika lidiček zeptal, jak často si řeknou, že jsou skvělý člověk, řekli mi, že nikdy. Ptám se: Proč? Prý proto, aby si o nich někdo nemyslel, že jsou namyšlení. Zdá se, že tady narážíme na další přesvědčení, které nám někdo vložil do hlavy.
Zajímavé taky bylo, když jsem jednomu kamarádovi řekl, ať si řekne, že je skvělý člověk. To co pak řekl, znělo v podstatě jako „Jsem skvělej a všichni jsou svině“. Vnímáte ten rozdíl? Když řeknete „Jsem skvělej člověk“, je to podstatně jiná energie, než když řeknete „všichni jsou svině“.
Pamatujte – to co říkáme o druhých je jakobychom říkali sami o sobě a stejně to platí naopak. Dává vám teď větší smysl proč milovat sebe každý moment a taky proč sám sobě odpouštět?
Bezpodmínečná láska neznamená potěšit každého
Velice často se po nás chce něco, co necítíme že chceme udělat, ale abychom toho druhého „nezranili“, tak to raději podstoupíme a držíme jazyk za zuby. Nechceme působit egoisticky, ale vždycky existuje hranice mezi tím, co děláme na úkor druhých a lze to vykládat jako násilí a tím, co děláme ze skutečné lásky k sobě. Vždy se ptejte, jestli vaše jednání vychází ze strachu, nebo z lásky.
Láska není o tom chovat se tak, aby se ten druhý pořád cítil pohodlně. Snaha bránit někoho před veškerou bolestí nebo uspokojovat každý jeho/její požadavek spíš brání tomu dotyčnému se opravdu rozvíjet.
Malá terapie
Teď po vás chci jednu věc.
Zhluboka se nadechněte, vypněte hruď, nahoďte úsměv a nahlas si řekněte: Jsem skvělej člověk!
Myslím to vážně!
Jsem skvělej člověk a mám cenu!
Jestli s tím máte problém, pro začátek to můžete provést tak, aby vás nikdo neslyšel. Pak běžte klidně před zrcadlo a věnujte sami sobě úsměv od ucha k uchu a řekněte si to znova!
Jaký to je pocit?
Žádná bouřka nemůže odnést Slunce pryč.
Pomalu se blížíme ke konci – jak na bezpodmínečnou lásku a něco k evoluci...
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Jankoš
Zdroj: http://jedno.duchost.cz/
Kdo potřebuje copyright? Jsme Jeden Duch.)
Súvisiace:
Jankoš
http://www.miesta.net/autor/jankosLáska
http://www.miesta.net/rubrika/laskaNOVÉ NEBO, NOVÁ ZEM
http://www.miesta.net/rubrika/nove-nebo-nova-zem
