Miesto vianočných vinšov ponúkame tento úryvok plný Pravdy..
Sokol
* * * *
Kamil otevřel oči, aniž by si uvědomoval, že to, co cítí, je voda kapající na jeho obličej. Jeho zrak se koupal v šedém ranním světle, které se mihotalo díky míjejícím větvím. Okamžitě ucítil bolest v těle a jeho vzpomínky začaly rozkvétat v poškozených křehkých liniích jeho osobnosti. Ležel v provizorním pojízdném lůžku a byl tažen po lesní cestě. Zkoušel se posadit, ale byl pevně přivázán. Hlava a tělo ho bolely při každém zatřesení na cestě. Jeho lůžko bylo nakloněno asi ve třicetistupňovém úhlu a bylo taženo někým, koho nemohl vidět. Když se objevila myšlenka zeptat se a on se pokusil otevřít ústa, zjistil, že ho opustila schopnost mluvit.
Kam mě vezete?
Otázka zmizela do zapomnění písku prosévajícího se skrz nebeské přesýpací hodiny. Namísto toho k němu promluvil hlas bez rtů. “Jsi vezen do doupěte zvířecích lidí, kteří neví nic o mé vůli. Má moc je v tobě a zvířecí lidé, kteří nyní ovládají tvůj život, se budou muset starat o svůj vlastní, jestliže hledají tvou zkázu. Protože ty jsi mé semeno a já tě ochráním.”
Kamilova pozornost byla jako svatým příkazem vyhnána do místnosti s velkým stolem. Kolem stolu sedělo sedm bytostí, které nepoznával, ačkoliv se domníval, že vypadají jako andělé, až na to, že jim chyběla křídla. Byly větší než lidé, s energetickými vlákny světla pulsujících skrze jejich těla, která byla tajuplně, modro-safírově průzračná. Pokynuly mu ke stolu. Posadil se mezi dva z nich, jako by tam byla jediná volná židle, a náhle si uvědomil, že jeho bolest je pryč – že přišel ke stolu bez bolesti – a Kamil se zasmál štěstím.
“Tvůj svět bude vrácen do svého malého rámce, neměj starost,” řekla bytost vedle něj. “Nejsme andělé, ani bohové. Jsme tebou, ale v jiném poli času. Každý muž je novým Adamem a každá žena je novou Evou. Jsme těmi, kteří tě volají ke Stromu Poznání a když tak činíme, živíme tvou žízeň po rovnosti a jednotě.”
Nějaká Kamilova část slyšela zvuk vlečení jeho lůžka a cítila otřesy na cestě, ale jeho větší já bylo tak fascinováno jeho hostitely, než aby si toho všímalo a bylo odvedeno z tak magické místnosti. Otočil se k bytosti, která k němu promluvila. “Proč se mi zdáš tak povědomá?”
“Jsem tvůj otec,” odpověděla bytost. “Tvůj skutečný otec.”
Jak je to možné? Pomyslel si Kamil.
“Vypadáme odlišně jen ve vzhledu časoprostoru, ale to, co je ve tvém jádru, je také naším jádrem a v této sdílené přítomnosti jsme stejní ve všech základních ohledech. Mé otcovství je stejné pro každého Adama a Evu na vaší planetě.”
Bytosti u stolu přikývly v rytmu souzvuku. Jejich těla byla spojena éterickými vlákny, která Kamil teprve začínal rozpoznávat, když zaměřil mysl na ostatní bytosti. Viděl, že každá z nich je jiná a tato rozdílnost byla soustředěna v jejích očích. Byly to jejich oči, které zrcadlily jejich jedinečné pochopení a nyní měl Kamil pocit, že je v přítomnosti jediné bytosti, která obývá sedm těl.
“Vidíš, že je nás sedm,” řekla bytost, “protože žijeme v sedmi vesmírech a každý z nás se vyvíjel uvnitř časoprostoru svého vesmíru. Jsme starobylí, PrvoRození. Jsme původní bytosti, které jako první kráčely po planetárních sférách a učily se, co život mezi rostlinami, zvířaty, minerály a vzduchem vyžaduje v biologických systémech, aby dosáhl tisíců stupňů k naší říši. Náš dech se smísil s tvým vlastním a ačkoliv si na nás nepamatuješ, jsme vnitřní silou, kterou cítíš, pulsem přitažlivosti k poznání konečných odpovědí života a smrti. Naše uvědomění se stalo majákem všeho duši-nesoucího života, uvnitř této sedmi-násobné Svrchované Duše. My jsme jejím centrálním bodem, ke kterému je všechno připojeno ve věčně trvající cestě.
“Ačkoliv je nás jen sedm, dohlížíme na sedm vesmírů Prvotního Zdroje, našeho Stvořitele. Kolik vesmírů je před námi a za námi, to nevíme, neboť tyto závoje byly Prvotním Zdrojem zataženy, abychom se mohli soustředit na naše světy stvoření, evoluce, vzestupu a jednoty. Jestli je něco, čemu jsme se během naší téměř nekonečné existence naučili, pak to je nikdy nepředpokládat, že multivesmír je složen pouze ze sedmi vesmírů. Je lepší chápat ho jako nepoznatelně velký. Ať vystoupáš jakkoliv vysoko, ať se prohrabeš jakkoliv hluboko, vždycky je ještě více, co ocenit a pochopit.”
“Naše moc sahá k veškerému životu a vší hmotě. Nehodnotíme ani neřídíme časoprostor, protože je vůlí Prvotního Zdroje, že život se musí vyvíjet v útulku svobodné vůle. Nicméně tato svobodná vůle se uplatňuje jen na vnitřní světy, neplatí pro vnější, ve kterých jste manipulováni, kde jste služebníky lidí, kteří jsou služebníky bohů, kteří jsou služebníky ještě větších bohů. A tato linie otroctví rozředila vaši svobodnou vůli bez vašeho souhlasu či vědomí. Proto bylo na vaši planetu – stejně jako na všechny vnímající planety – umístěno Orákulum, aby poskytlo rozvázání tohoto otroctví k hierarchii vnějšků.”
“Naším darem pro vás je přeměněný jazyk. Zjistíš, že tvé uvažování se od této chvíle dál změní. Neboť jsme se tě dotkli naší přítomností a sestoupila na tebe velká prázdnota, takže už nebudeš slepý. Uvidíš to, po čem druzí budou pouze tápat a budeš si pamatovat naši přítomnost v sobě.”
Kamil seděl u stolu a díval se, jak k němu bytosti hovoří. Pak se v místnosti rozhostilo ticho a on ucítil potřebu mluvit. “Nevěřím v Boha... nikdy jsem ho necítil jako někoho, kdo by měl rád lidi. Nechá samotné strážce plahočit se osamoceně lesem. To, co jste právě řekli, že si budu pamatovat vaši přítomnost – že budu změněný … znamená to, že budu věřit v Boha? Protože já s ním necítím žádné spojení.”
Modrá bytost, která prohlásila, že je jeho otcem, se otočila směrem ke středu stolu. S jednoduchým pokývnutím hlavy magicky aktivovala obraz, který se zdál, že se vznáší nad bílým povrchem stolu. Byl to přesný hologram Kamila, když byl mladým chlapcem, jako by s naprostou přesností byla vzkříšena vzpomínka. Bylo mu pouze pět let, možná šest, ale Kamil poznal sám sebe, ačkoliv nikdy neviděl žádné obrázky ze svého dětství. Bylo něco povědomého na těch vlasech a pohybech. Chlapec běžel po louce s vysokou trávou, byl sám pod temnou noční oblohou, která byla propíchaná hvězdami.
Kamil se podivoval nad tou scénou, ale pamatoval si ji jen matně. Díval se, jak chlapec, který funěl po dlouhém běhu, se náhle zastavil, lehl si do vysoké prérijní trávy a díval se na hvězdy. Jeho oči kmitaly od jednoho souhvězdí k dalšímu v posvátné úctě. Ukazoval svými malými prsty na oblohu a počítal. Pak si rychle uvědomil marnost té snahy a jen se díval. Koutkem oka, které sledovalo chlapce, Kamil zahlédl ohromné pole a oblohu, která byla maličká v porovnání s nepředstavitelnou hloubkou vesmíru. Mohl cítit část chlapcova pocitu zázraku.
Jak se díval na chlapce, zjistil, aniž by chápal, jak to dělá, že nějak může řídit obraz vznášející se nad stolem. Cítil, jak nějaká jeho část může plynout v chlapcově těle. A najednou to byl Kamil sám, dospělý muž, kdo se díval na hvězdy z chlapeckého těla. Hvězdy byly tak jasné a bylo jich tolik, že jimi byl ihned fascinován.
A pak náhle slyšel sám sebe říkat. “To je Bůh.” Nebyl to jeho hlas, byl to hlas dítěte. Nezkaženého, ryzího. Ta slova se klidně zvedala do oblohy, nic nezakrývala, jako by sama byla večerní hvězdou, tou, která přichází osamoceně a je poslem prvního nebeského světla.
Jeho mysl se zamotala. Byl najednou na třech místech. Někde ležel na provizorním lůžku a jeho tělo bylo příliš poškozené, aby zůstalo vědomé. Také seděl u stolu se sedmi bytostmi, které samy sebe nazývaly PrvoRozenými. Pak byl ve svém chlapeckém těle, když byl malým chlapcem a zíral na nebe za jasné letní noci. Nevěděl, jak je to možné, ale už věděl, že to možné je.
Chlapec se dál díval na bezbrannou oblohu, propíchanou světlem nekonečných polí hvězd, které se zdály, že objímají muže i chlapce. Byl to zvláštní pocit, který Kamil nikdy předtím nezažil. Uvažoval, kde byli jeho rodiče. Proč ho nechali samotného v chladné nezměrnosti obrovského vesmíru. A pak poprvé ucítil něco podél své páteře. Elektrický proud, který běžel po celé délce páteře. Po celém těle mu naskočila husí kůže, jako by se proud dotýkal každé buňky, každého atomu v jeho malém těle.
Slyšel ještě jedno slovo vyjít ze svých úst. “Láska.” Byl malé dítě, jež vyrůstalo v sirotčinci na okraji vesnice, kde byla většina dětí z neznámých důsledků války. Nevěděl, co je láska. Nikdy ji necítil a teď zíral nahoru na hvězdy a toto slovo se nějak zformovalo v jeho mozku či srdci nebo prostě někde v jeho těle. Dostatečně silné k tomu, aby vydalo zvuk, který vyšel z jeho jemných úst. Celé jeho tělo se třáslo z elektrického proudu, který se odrážel v jeho končetinách – byla to nezaměnitelná přítomnost.
Kamil bez varování náhle cítil, že jeho pozornost se vzdaluje této scéně a znovu si uvědomil, že se dívá dolů na panorama svého dětského jáství, které leželo na zádech, sledovalo hvězdnou oblohu, která s ním byla ve spojení, jaké dokáže navodit jen Bůh. Znal Boha nebo nějaký jeho projev. Jen na to zapomněl a teď se ta vzpomínka – tak zřetelná a jasná – v něm rozpoutala jako semeno hurikánu.
Scéna zmizela a on vrátil svůj zrak na modrého PrvoRozeného. Hned však zjistil, že je u stolu sám. Místnost byla prázdná a v nepřítomnosti kohokoliv dalšího jeho obavy vzrůstaly. Byl sám na místě, o kterém nic nevěděl. Stěna naproti němu se náhle začala ztrácet do průzračnosti a otevřela pohled na hluboký, tajuplný vesmír plný hvězd, planet a vzdálených galaxií. S úžasem sledoval, jak každá planeta a hvězda postupně mizí, rozpouští se do prohlubující se temnoty, jako by bouře stínů a ryzí prázdnoty burácela vesmírem a polykala všechno, co jí stojí v cestě.
Kamil byl fascinován tím, jak nevyzpytatelná vlna tmy převzala vládu nad horizontem a zdálo se, že se tlačí do místnosti, ve které se nalézá on, pozorovatel, který může jen čekat. Ke svému překvapení necítil Kamil paniku ani nepokoj. Celá místnost zmizela a on byl v naprosté tmě. Byl tu jen zvuk podobný foukání větru. Byl rytmický a zrodil se z plic vesmíru před počátkem času. Cítil, že nad ním dýchá neznámá inteligence – na něj – skrze něj. Ten dech byl silou. Silou, která strhla Kamila, aby dýchal ve stejném rytmu a stejnou rychlostí jako dech, který byl nad ním. Cítil jemnou nedůležitost a byl naprosto v klidu, jako by se zavinul dovnitř prázdnoty, která ho bezpodmínečně vyživuje po všechny časy.
Cítil každou myšlenku, každý pocit, touhu, vjem, představu, všechno, co se v průběhu času nalilo do jeho bytí – všechny životy, které kdy žil, či bude žít – z něj byly vyjímány a očišťovány. Byl vyprázdněn od všech zkušeností, podnětů, poznání, projevů, tužeb. Všechno z něj bylo sňato jak tento obrovský, všeprostupující dech pokračoval skrze něj a kolem něj. Byl ryzím vědomím, oddělený od všeho, čím věřil, že je.
Jsem mrtvý.
Ta myšlenka ho opustila jako poslední částice Existence jeho identity, jako poslední kouřový výpar z dohořelého ohně, který stoupal do nekonečnosti oblohy. Byl vyprázdněný. Ten dech byl jeho a on se mohl pohybovat jen jako částice svého obrovského dechu, který se zdál, že vyplňuje všechno – stvořené i věčné. Dýchal uvnitř prázdnoty. Nebyla zde žádná výměna. Žádná energie. Žádná potřeba rovnováhy, protože dualita neexistovala.
V této prázdnotě svého bytí uviděl jiskru světla. Nejdřív si pomyslel, že to je světlo jeho stvoření, ale pak na sebe světlo začalo brát formu, jak pomalu splývalo do dokonalé linie bez začátku a konce. Byla to čára tvořená zářivým zlatým světlem, které před ním viselo. Kousek po kousku se čára stala kruhem, kruh trojúhelníkem a potom čtvercem. Světlo se stále měnilo do složitých geometrických tvarů. Geometrické tvary se začaly měnit do matematických rovnic, jež byly všechny tvořeny z původní linie světla, která před Kamilovým vědomím stále měnila svůj tvar. Sledoval, jak se tvary stávají velmi složitými a z každého úhlu pohledu viděl, jak jsou plné matematických symbolů, kterým neměl důvod rozumět, ale přesto jim nyní rozuměl.
Já jsem toto, pomyslel si. Jsem z toho složen, jen z tohoto. To je pod všemi membránami, které odívám. Já jsem těmi kódy. Jsem jazykem symbolů. Jsem nezrozený meta-obrazec, který existuje na všech místech, ve všech časech.
Pak se světlo stalo koulí, pyramidou, krychlí a pokračovalo dál v expanzi do ještě složitějších útvarů. Náhle se stalo krystalickou formou a začaly se do něj mísit barvy. Jeho vizi zaplavovaly, jeden za druhým, krystaly všech složitostí, barev a tvarů. Měnily se tak rychle, že začaly ožívat.
Najednou byly živé. Rozložila se nad ním duha barev a krystalické vzory se změnily na malé vznášející se organismy, které se zdálo, že stoupají a klesají ve vodních pastvinách. S oslepující rychlostí se před ním objevovaly listy trávy, malých květin, kapradin, borovicových stromů a pak množství další flóry.
Pak se na určitou dobu objevil obraz majestátného stromu, který objímal vše dole i nahoře. Jeho baldachýnové výšiny neposkytovaly žádný stín. Ze silných větví se překvapující rychlostí připlazil dolů had rovnou ke Kamilovi. Zastavil se před ním a jeho oči zářily inteligencí. Pak se ten světelný had stal koněm. Jaguárem. Velrybou. Světelná forma měnila své tvary do různých zvířat tak rychle, že Kamil nestíhal sledovat jejich formy. Hledal hlas v sobě, kterému chtěl říci – ať už tím hlasem bylo cokoliv – aby zpomalil, ale zjistil, že nemá sílu k projevu.
Obrazy zvířat se před ním dál míhaly. Všechny je poznával, ale některé neznal jménem. Motýl, šimpanz, losos, stegosaurus, vrána, antilopa, krokodýl, orel, delfín, gorila. Potom k němu přiletěl malý kolibřík, pulsující v měňavém světle akvamarínové a odstínů zlaté. Byl tak blízko, že Kamil viděl jeho oči podobné korálkům a moc a inteligenci, které velely. Byly to oči budoucnosti, které se dívaly zpět na něj – v bezchybném odpuštění.
Kamil sklopil zrak, cítil, jak k němu pronikl závan lásky. Byl bez těla, mysli, vyprázdněn od všech věcí a přišla k němu láska, tak mocná, nespoutaná k nějakému objektu, uvolňující sama sebe do něj, s šepotem hlasu tak starobylého, že někde uvnitř sebe začal plakat. “Musíš se probudit,” řekl hlas lásky, “pro ty, kteří tě čekají v podsvětí.”
Kolibřík se před ním vznášel, jako by chtěl prosvětlit ještě něco, dokončit své odhalení, ale pak se zavrtěl a otočil, jako by začal měnit svůj tvar, tak jako všechny stvoření a objekty před ním, ale tentokrát byla transformace promyšlená a metodická.
Světelná pera se snášela dolů, jedno za druhým, jeho oči se zvětšovaly a stávaly se průzračnými. Křídla se přestávala pohybovat, až se stala končetinami s dlaněmi a prsty.
A v posledním pohybu opakování kolibříkovi nohy klesly dolů jako kořeny stromu, jež hmatají po něčem pevném, na co by se postavily. Kamil s úžasem sledoval, jak se před ním objevila lidská forma, vypadající přesně jako on, složená pouze ze světla.
Nemohl odolat natáhnout ruku a dotknout se toho světelného těla, ale když tak učinil, ustoupilo, jako by bylo plaché. Celé jeho bytí zaplnil hlas, který zněl záhadně povědomě. “Ty jsi můj stín. Stín nemůže způsobit děj. Ty jsi důsledkem mých tužeb, mého záměru, mých přání a mé vůle. Takže když se mě snažíš dosáhnout, zjistíš, že stále znovu vznikám, že jsem skrytý ve věčném zrození stvoření, jehož jsi součástí, ale vždy jako dočasný efekt. Budeš-li se snažit mě poznat, dotknout se mého bytí a cítit mou přítomnost, pak musíš být připraven na transformaci tvé prázdnoty.”
Což to není to, co jsem právě zakusil? pomyslel si Kamil.
“Ne,” odpovědělo světelné tělo. “Nezáleží na tom, zda toto prožíváš jako událost transformace.
Musíš to vyvolat skrze odevzdání své vůle a dovolit inteligenci, která je jak uvnitř tak vně, tady, tady a tady, tam a tam, aby byla tvou progresí.” Světelné tělo ukázalo na své srdce, žaludek a hlavu a pak nahoru a dolů. “Vidět ji v této osobě a tomto zvířeti, v této rostlině a tomto kameni, v této hvězdě a této planetě. Je to dění, co nás spojuje, nikoliv pochopení.”
“Musíš vidět a cítit univerzální inteligenci a nechat ji vést tě, informovat tě, inspirovat tě, osvobodit tě od starých způsobů, vždy stavět na ramenou toho, co jsi cítil a o čem sis myslel, že to je pravda. A to tak dlouho, až to všechno odplyne a ty staneš tváří v tvář svému pravému jáství: mně.”
“Pak poznáš sám sebe takového, jaký jsi, žijící v této nádobě.” Světelné tělo ukázalo na vynořující se obraz vyčerpaného těla, spočívajícího v krví prosáknutých šatech, ležícího na provizorním lůžku, kolem něhož kroužila smrt se svýma hladovýma očima. Kamil věděl, že to poškozené tělo je on, ale cítil to, jako by sledoval někoho jiného, kdo klesl do truchlivého odevzdání se. “Uvidíš, že všechny přetvářky tvé nádoby, potulující se v iluzorních světech tvých tužeb a přání, nebyly ničím jiným, než zdrojem neskutečného.
V těchto matoucích podmínkách žiješ, dýcháš a jsi přítomný. Já jsem touto přítomností. Já jsem dechem, který skrze tebe plyne. Ale nejsem upoutaný na čas nebo prostor, protože se nekonečně pohybuji z jednoho těla do dalšího. Pozoruji a vždy čekám na naše znovu-spojení v mase těla tvého a světle mého vlastního.”
Proč? Zajímal se Kamil. Proč to pozoruješ? Proč se staráš o náš svět, když máš... tento?
“Abych se učilo,” odpovědělo světelné tělo. “Abych zažívalo samo sebe zmenšené v podsvětech smrtelnosti, v krásných a hanebných emocích, v myšlenkách stočených uvnitř myšlenek hledajících ústa. Žiju skrze tebe, podobně jako Prvotní Zdroj žije skrze mně. Můj svět, dokonce ani teď, nemůžeš vidět. Nemáš oči pro to, čím ve skutečnosti jsem a pro říši, ve které existuji. Ta nádhera je tvými smysly nepostřehnutelná. Ale v této velkoleposti se stále nalézá touha po zkoumání polarit. A tak se noříme do vašeho světa, vprostřed popela a neplodné planiny, naše duše spěchají, aby naplnily nádoby. Přicházíme jako vlny, abychom naplnily kvetoucí dětská srdce a s každou generací pozvedáme nádobu lidství o trochu výše. Přinášíme blíže náš svět, jak je zapsáno v našich kódech.”
Kdo napsal tyto kódy? Pomyslel si Kamil. Kdo je za tímto velkolepým plánem?
“Prvotní Zdroj je jedinou odpovědí, kterou můžu nabídnout, neboť tento Zdroj je původním zdrojem všeho, co známe a zažíváme. Nemůžeme říci, že je nejvyšším, neboť nikdo z nás nezměřil jeho původ. Když se o to pokoušíme – procítit, co je za Prvotním Zdrojem – věříme, že je to forma inteligence, jež je tak nezměrná, že celý multivesmír je pouhou skupinou atomů plynoucí někde v jejím vesmíru, ve kterém se vše shromažďuje v rozmanitosti života. Vskutku neznáme žádná omezení. Věříme, že je toho více ke zdědění, než toto,” světelné tělo roztáhlo půvabně své ruce dlaněmi vzhůru, “a když se sjednocujeme, jistě hledáme toto dědictví, neboť ono nás volá.”
Kamilův svět začal zaplňovat obraz jeho těla, poškozeného a ležícího na provizorním lůžku, obklopeného borovicovými stromy, které vyleptávaly bledě šedou oblohu. Ucítil pohyb, jako by se gravitace náhle probudila a on byl tažen do svého nevědomého těla.
Nějaká jeho část chtěla odporovat, světelné tělo se smálo a připomnělo mu: “Musíš se probudit.”
Kamilovy oči se pokusně otevřely jako clony odhrnuté mocnou rukou. Lůžko se zastavilo. Slyšel hlas, ale bylo to jeho vlastní tělo, které šeptalo tónem, jenž se zdál podivně vzdálený. “Vodu. Vodu. Vodu.” Opakovalo.
Nad jeho obličejem se objevila velká hlava, ze které byl cítit alkohol s tabákem. Podívala se s pohrdáním na něj dolů. “Vodu? Vodu?” papouškoval hlas s kňouravým tónem. “Jaký reptal. Co myslíš, že jsem... doktor, nebo co?”
Kamil ucítil na svém obličeji sprchu slin. Zavřel oči. “Tady je tvoje zpropadená voda,” tvrdila velká hlava. “Teď už sakra zavři hubu, pokoušíme se tady udělat nějaký oběd.”
Kamil si přál, více než si kdykoliv cokoliv přál dříve, aby se mohl vrátit do místnosti s PrvoRozeným. Smál se do oblohy a nějak věděl, že je svému otci viditelný. To mu stačilo. Pak začal padat chladný déšť, který čistil jeho obličej a rány. Kamil otevřel ústa, aby se napil z nebes. Myslel si, že slyší mluvit svého otce. Měl pocit, jako by Temnota zvítězila. “Ale podobně jako prázdné místnosti zaostřují na vzdálenější zvuky, stejně tak tě Temnota zaostřuje na můj hlas. Naslouchej jí dobře, neboť ona ti slouží. Nejsi sám.”
S tím se Kamilův obličej svraštil v jakémsi božském utrpení a zuby se mu sevřely. Překypoval touhou odejít pryč a najít Maiu a Simona. Ale hlas ho znovu našel. “Jsou s Vestou a jsou v bezpečí,” oznámil.
Kamil se pokoušel zeptat, dříve než ztratí vědomí. “Kdo... je Vesta?”
V mém světě je Orákulum známo jako Vesta.
Kamil zavřel oči. Ze všech skrytých koutů země, kde slova poskytují světlo a moudrost, bylo Orákulum ochraňováno nejvíce. Jak by Maia mohla být v bezpečí? Ale tato jediná informace Kamila připravila o poslední zbytek sil a on nemohl jinak, než ztratit vědomí. Upadl do hlubokého bezesného spánku.
Dva strážci si toho nevšimli. Nenasytně konzumovali svou potravu a byli ke Kamilovi otočeni zády. Odněkud z výšin nebe, zpoza hranice lidských možností, sestoupil k zemi vířivě paprsek světla. Přinášel informační kódy, které byly vyhrazené pro svaté účely. Světlo proniklo mraky, větvemi stromů – a jeho fotony byly nositeli tichosti. Oblastí spánků vstoupily do Kamila a do životních proudů jeho těla. Obnovily ho, jako tělo toho, jenž uzdravil svůj oděv, který používá k létání.
* * * *
Zdroj: ›› James Mahu: DOHRMANOVO PROROCTVO; Kapitola 51 – Modrý člověk
›› www.facebook.com/groups/tvorcoviakridel/
Ďakujeme za zaslatie tejto ukážky
Súvisiace:
Editoriál: TRHLINA V MÚRE
https://www.miesta.net/clanok/editorial-trhlina-v-mureEditoriál: AKO TO FUNGUJE?
https://www.miesta.net/clanok/editorial-ako-to-fungujeEditoriál: JEDNO alebo OBE KRÍDLA?
https://www.miesta.net/clanok/editorial-jedno-alebo-obe-kridlaTvorcovia Krídel
https://www.miesta.net/sekcia/tvorcovia-kridel
