Roku 1884 narazili dělníci v kamenolomu u jezera Managua v Nikaragui tři metry pod prastarou geologickou formací v pískovcové vrstvě na otisky lidských chodidel. Přibližně ve stejné době byl poblíž Carson City v Nevadě objeven v břidlicové vrstvě otisk podrážky a v roce 1938 narazili geologové v Berey (Kentucky) ve 250 milionů let staré vrstvě na lidské stopy.
Roku 1961 sovětský magazín Směna napsal, že sovětsko-čínská skupina paleontologů pod vedením dr. Chow Ming Chena objevila v poušti Gobi zkamenělý otisk podrážky se zřetelně patrnými švy. Byla dokonce zjištěna i „velikost obuvi“ - 43. Dotyčná vrstva horniny byla stará nejméně dva miliony let. V roce 1968 narazil amatérský paleontolog William Meister u Antelope Springs v americkém státě Utah na dva zkamenělé, 32,5 cm dlouhé otisky podrážek, vyznačující se zesíleným tlakem na patách. Kromě toho byl při dokročení rozdrcen malý trilobit. Možnost padělání tedy můžeme s klidným svědomím vyloučit. Pikantní na tomto nálezu je ovšem skutečnost, že trilobiti vyhynuli asi před 420 miliony let...
Ani výše zmíněný nález kladiva nezůstal osamocený. Dělníci při těžbě písku objevili roku 1973 poblíž Aiudu v Rumunsku ve ztvrdlé vrstvě tři zkorodované předměty. Když je odborníci prozkoumali, ukázalo se, že dva z nich jsou vlastně zkamenělé kosti, třetí nález však představovala kovová sekyra. Rozbor na univerzitě v Klausenburgu vedl ke zjištění, že obě kosti jsou kosterními ostatky čelisti mastodonta (vyhynulý druh slona). Sekyra, alespoň podle metalurgické analýzy provedené výzkumným střediskem ICPMMN (Margurele) byla zhotovena ze slitiny dvanácti různých prvků — 89 procent však představoval hliník.
V padesátých letech 19. století objevil Carlos Ribeiro, ředitel portugalského Geologického institutu, v údolí řeky Tagus u Lisabonu ve vrstvě myocénu kamenné nástroje prehistorických lidí. Tento nález se bohužel vyznačoval jednou nepřehlédnutelnou „chybou“. Podle tradičního pojetí totiž člověk začal opracovávat kameny až v pleistocénu, tedy asi před 2 miliony let. Od myocénu nás však odděluje pět až dvacet milionů let. Na mezinárodním archeologickém a antropologickém kongresu roku 1871 v Lisabonu se o Ribeirově nálezu diskutovalo tak zaníceně, že se vědci rozhodli vyslat do zmíněného údolí vyšetřovací komisi. Při obnovených vykopávkách narazil italský geolog J. Belluci ve stejné vrstvě na další kamenný nástroj. Asi v téže době ohlásil francouzský opat Bourgeois, že poblíž Thenay ve Francii objevil prehistorické kamenné nástroje v oligocenní vrstvě. Oligocén je od nás ovšem vzdálen dobrých 25-38 milionů let. K ověření tohoto objevu přistoupil v roce 1905 německý antropolog Max Verworn k vlastním vykopávkám nedaleko Thenay, přesněji v jihofrancouzském Aurillaku. Verworn odtud vynesl na denní světlo kamenné nástroje z myocénní vrstvy.
A konečně J. Reid Moir našel v Cromer Forest Bed, na pobřeží východní Anglie, kovovým nástrojem opracovaný zkamenělý dřevěný artefakt v pleistocénní vrstvě, staré l až 1,5 milionu let. Už roku 1860 narazil profesor geologie G. Raggazoni u italského Castenedola (na jižním okraji Alp) na fosilní lidské kosti v pliocenní vrstvě. Při profesorově důkladném průzkumu vyšlo najevo, že geologické vrstvy nad pliocenní vrstvou byly nedotčené. V roce 1880 vykopal ve stejné vrstvě kompletní lidskou kostru. I v tomto případě byly nadložní vrstvy hornin neporušené, takže pohřeb do hlubší vrstvy lze vyloučit. Zanedlouho byla ve stejné vrstvě objevena ještě ženská lebka. Lebky v obou případech dokonale souhlasily s lebeční strukturou Homo sapiens, nešlo tedy o jakéhosi primitivního raného člověčího předka.
Odborný svět tento nález ignoroval úporným mlčením, protože by jeho případným uznáním rázem vzaly za své všechny evoluční teorie, neboť těmito nálezy bylo možné vcelku bez problémů prokázat, že Homo sapiens existoval už před dvanácti miliony let. Carlos Florentine Ameghino, argentinský paleontolog, byl jedním z prvních vědců, který se odborné veřejnosti otevřeně přiznal, že podle jeho přesvědčení je Homo sapiens starý miliony let. Jeho teorie, že počátky lidského pokolení je třeba hledat v Jižní Americe, mu přinesla pouze výsměch kolegů. Každý přece věděl, že „člověk přišel na americký kontinent teprve před 20 000 lety přes Beringovu úžinu“. Paleontolog uvedl jako protidůkaz svůj nález kamenných šípů a kostí toxodona, který žil v myocénu a vyhynul asi před 10 miliony let. Kostru tohoto zvířete, skoleného zřejmě šípem – hrot šípu ještě vězel v jeho páteři, objevil pět kilometrů severně od Miramaru, pobřežního městečka nacházejícího se 800 kilometrů jižně od Buenos Aires.
Když v roce 1896 stavební dělníci hloubili v argentinském hlavním městě jámu pro budoucí přístavní doky, objevili 12 metrů pod řečištěm v myocénních sedimentech lidskou lebku. V Patagonii, tedy na jihu země, zaznamenal Ameghino další nálezy v myocénních vrstvách, starých 6-25 milionů let. Našel kovový nůž, kamennou kovadlinu, leštěné dioritové koule a asi dvacet škrabadel; kromě toho i spoustu kostí a lebek, patřících nepochybně druhu Homo sapiens. Od té doby se Patagonie stala pro badatele kolébkou lidstva.
V roce 1970 se v odborném tisku objevila zpráva, že severoamerický antropolog Richard MacNeish, ředitel archeologického oddělení americké Phillips Academy, narazil při vykopávkách v korytě řeky Rio Montaya (přítok Amazonky) nedaleko Ayacucha v Peru na senzační nálezy. V jedné a téže geologické vrstvě objevil vedle kamenných nástrojů fosilie obřího lenochoda (Megatherium), koní, velbloudů, obřích jelenů a prakoček. Obří lenochod vyhynul asi před milionem let, jihoamerického koně a velblouda však postihl stejně tristní osud už před 13 miliony let. O rok později, v dubnu 1971, vykopal kolumbijský antropolog profesor Homero Henao Martin, zaměstnaný na Univerzitě dél Quindio v kolumbijské provincii Tolima, fosilní skelet iguanodona, 20 metrů dlouhého dinosaura, společně s lidskou lebkou, jež na základě fosilizačního procesu téměř dokonale zvápenatěla. Paleontologie nás učí, že iguanodon žil na počátku jurské epochy před 181 milionem let a vyhynul na konci křídy, tedy před 64 miliony let. O tomto nálezu se může kdokoli přesvědčit na vlastní oči: profesor Martin vykopané kosti ještě stále uchovává ve svém institutu při výše uvedené univerzitě.
Po zveřejnění těchto informací prohlásil sovětský antropolog dr. A. A. Zubov během svého přednáškového cyklu, který pořádal roku 1974 na pozvání Peruánské národní univerzity v Limě, že indicko-sovětská skupina antropologů objevila roku 1973 při vykopávkách v Indii lidské fosilie v hornině z epochy mezozoika. Mezozoikum (neboli geologický středověk naší planety) bylo rovněž obdobím dinosaurů. Sovětská akademie věd vyhodnotila tento objev přinejmenším jako indicii možné existence lidí před 65 miliony let, ale zároveň rozhodla, že s definitivním soudem ještě počká na další nálezy. O rok později, 26. prosince 1974, objevila známá britská antropoložka Mary Leakeyová v okolí vyschlé řeky Laetolli, 40 kilometrů od Olduvaje v Tanzanii, zuby a fosilní kosti jakéhosi hominida. Radiometrické datování údajně stanovilo stáří nálezu na 63 až 75 milionů let. I když je třeba namítnout, že radiometrie bývá u nálezů takto hypotetického stáří poměrně nepřesná, přesto je zřejmé, že zmíněné kosterní ostatky pocházejí přinejmenším z doby velmi vzdálené „oficiálnímu“ vzniku druhu Homo sapiens. Mary Leakeyová prohlásila, že tyto fosilie patří do skupiny sapiens; rozhodně je nelze zařadit do jiné skupiny hominidů (např. Australopitekus).
V uvedených souvislostech se tedy kameny z Icy jeví přirozeně v úplně jiném světle. Acambaro v mexickém státě Guanajuato, píše se rok 1925. Při jedné inspekční cestě objevil dánský obchodník Waldemar Julsrud v doprovodu svého dozorce na pozemcích vlastního ranče malou keramickou sošku, vyčnívající z hlíny na cestě rozmoklé deštěm. Julsrud požádal spolujezdce, aby mu sošku z bahna podal. Nález mu však ničím nepřipomínal jiné předkolumbovské artefakty, které Julsrud při svých cestách Mexikem nezřídka viděl. Následujícího dne se vrátil s několika dělníky na místo nálezu a nechal tam kopat. Na denním světle se brzy ocitly desítky podobných výtvorů. Představovaly lidi, ale i podivná zvířata: obří ještěrky – dinosaury.
Julsrud pověřil dozorce Tinajera, aby během jeho nepřítomnosti pokračoval v hledání sošek. Dále dělníkům přislíbil za každý nález několik pesos jako odměnu. Tato finanční pobídka byla nepochybně příčinou vzniku celé řady padělků v Julsrudově sbírce, čítající 33 000 sošek. Podle radiokarbonové metody jsou však mezi nimi i artefakty, které jsou mnohem starší než všechny dosud nám známé předkolumbovské nálezy. Sošky znázorňují lidi se sandály, řetízkovým brněním a štíty — to je přece jen poněkud atypický oděv pro staré Mexiko. Podobně jako na kamenech z Icy se i zde setkáváme s domestikovanými dinosaury: muži je užívají k jízdě a ženy je krmí. Nemohlo se takové „soužití člověka a dinosaura“ stát zdrojem celosvětově rozšířených pověstí o dracích?
„Na Zemi kdysi žili obrovští netvoři se strašlivými zuby a drápy,“ vzpomíná jeden indián kmene Zuni z jihozápadu Spojených států amerických. „Potom řekli Oni-na-nebesích těmto živočichům: proměníme vás v kámen, abyste lidem nepřinášeli utrpení, nýbrž užitek. Rozhodli jsme se tedy, že vás proměníme v kámen. Vzápětí nato ztuhla zemská kůra a ty bestie zkameněly. Protože země se mezi všemi kameny zpevnila a ztvrdla, nacházíme ostatky těch bestií všude na světě. Jsou to veliké relikty, někdy tak velké jako kdysi ti netvoři. Nezřídka vidíme stopy mezi skalami, které nám ukazují, že na počátku světa bylo všechno jinak než dnes.“
Skalní výjev v arizonském kaňonu Hava Supai skutečně zobrazuje tyranosaura ve vzpřímeném postoji. Podle tvrzení místních indiánů jde o „pravěkou nestvůru“. Hopiové, příbuzenský kmen Zuniů, věří, že „lidé existovali dávno před naším lidstvem“. V Knize Hopiů se vypráví o čtyřech světech. První svět — Tokpela – byl nekonečným prostorem, z něhož Stvořitel Taiowa stvořil konečno. Usadil první lidi na místo, nazývající se „výšina“ nebo „nebe“. Toto nebe, První svět, bylo zničeno ohněm, „protože lidi zachvátila zloba“. Druhý svět byl zahuben ledem. Třetí svět, „Kasskara“ neboli „Země slunce“ zanikla po strašlivé potopě. Naše epocha, jak věří Hopiové, je Čtvrtý svět, jehož konec se už údajně rýsuje v nedaleké budoucnosti.
Z geologického pohledu je kosmologie Hopiů podivuhodně smysluplná. Zánik Prvního světa by se mohl vztahovat na celosvětovou vulkanickou aktivitu před 250 000 lety. Zničení Druhého světa by symbolizovala doba ledová před 100 000 lety, zkázu Třetímu světu přineslo období lijáků nebo záplav, k nimž docházelo někdy před 30 000-12 000 lety – tedy biblická potopa, respektive potopa známá ze sumerských památek. Tímto způsobem i indiáni kmene Hopi vytvořili kroniku, sahající asi 300 000 let do minulosti – podobně jako Seznamy králů starých Sumerů.
Podle chronologie mexických Aztéků žijeme dokonce už v páté světové epoše. Zatímco podle teorií Hopiů a Aztéků o světových cyklech přežívá z lidstva vždy jenom několik vyvolených jedinců – například biblický Noe, hovoří Popol Vuh, posvátná kniha mayského kmene Quichéů, dokonce o čtyřech různých stvořeních, čtyřech lidstvech, beze zbytku vyhubených záplavou, „tekutou pryskyřicí“ padající z nebes (zřejmě láva) a zemětřesením. Podle Popol Vuhu pocházejí opice v pralesích z přeživších jedinců druhého lidstva. Darwin by se při vyslechnutí této ideje nejspíš musel obrátit v hrobě...
Doktor Damian Nance z Institutu pro tektoniku, oceánografii a geochemii při univerzitě v Ohiu prohlásil:
„Za poslední dvě a půl miliardy let existovalo před námi šest lidstev.“
Mohlo by toto pojetí být základnou pro vyřešení záhady zdánlivých rozporů souvisejících s mnoha nevysvětlitelnými nálezy?
-koniec-
Všetky časti nájdete na tejto adrese.
Johannes von Buttlar, z knihy “Záhadná planéta”
Zdroj: http://tajomstva.org/
AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť na tejto adrese.
Pri príležitosti Medzinárodného dňa archeológie, pozn. red.
Súvisiace:
Zakázaná archeológia
http://www.miesta.net/rubrika/rubriky/zakazane-dejinySeriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.miesta.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zeme
