VII.
„Nevyčítám a ani vyčítat nehodlám.“ Řekl Meni vysokému muži uprostřed svatyně. Málokdy opouštěl jih a do Iunu ho nikdy nic netáhlo, spíše naopak. Vzpomínky, které měl na dobu, kdy zde pobýval, nebyly zrovna příjemné a to i zásluhou tohoto muže. Kromě toho si pořád nebyl jistý, zda i on nepatřil k příznivcům Sanachta.
„Promiň,“ řekl mu muž a posadil se. Rukou ukázal, že i Meni se má posadit. „Nezačali jsme tento rozhovor nejlépe. Napijme se a zkusme to znovu, prosím.“
Meni přikývl a natočil křeslo naproti němu. Mlčel. Ještě jednou si probral celou situaci a nelíbila se mu. Nesouhlasil s odjezdem Imhotepha do Iunu a nechápal, proč chce zrovna tam, ale podvolil se jeho argumentům. „Potřebuji od tebe službu,“ řekl muži a pozoroval jeho tvář.
Přikývl a čekal na jeho další slova. Vyslechl ho pozorně, ale pocit, že mu Meni něco tají, se zvyšoval. Nechtěl se přít, neměl ani proč. V této chvíli nebyla jeho pozice dobrá. Platil za svůj špatný odhad v Sanachtovi. „Kdo je ten muž?“ zeptal se ho.
„Imhoteph. Jmenuje se Imhoteph.“ řekl Meni a odmlčel se: „Je to Kaneferův syn.“
„Kanefer nemá syna,“ namítl a podezření se zvyšovalo.
„Teď už ano,“ řekl Meni a snažil se, aby to vyznělo co nejklidněji. „Adoptoval ho. Je to chytrý hoch, nemusíš mít strach. Umí i Kaneferovo řemeslo.“ dodal ještě a pozoroval účinek svých slov.
„Ne.“ řekl muž rozhodně. „To tady provozovat nemůže. Vzbudilo by to nelibost Domu Ptahova Ka a rozbroje si teď dovolit nemůžeme. Potřebujeme, aby Iunu bylo co nejdříve opraveno a to nám mají ti na druhém břehu za zlé až dost. Co ještě umí?“
„Zná Anubisovo řemeslo.“ dodal po chvíli Meni a vzpomněl si malou slepou dívku. „Ovládá Tothovo řemeslo a to dobře.“ Postavil se. Gesto k ukončení rozhovoru.
„Dobrá,“ odpověděl mu, „promyslím si to a dám ti vědět.“ Rovněž se postavil. Stáli proti sobě čelem a dívali se na sebe. Stará zášť začala znovu vystupovat.
Meni vyšel ke dveřím. Šel pomalu a důstojně, i když s výsledkem spokojený nebyl. Měl zlost na toho muže, vadilo mu jeho postavení – postavení, které měl zastávat on sám. Potřeboval znát odpověď teď, ale naléhat nechtěl. Věděl, že jakékoli naléhání by situaci jen zhoršilo. U dveří se otočil a úklonem hlavy se rozloučil s mužem. Ruka sáhla na kliku.
„Kdy přijede?“ řekl muž znenadání a Menimu spadl kámen ze srdce.
„Kdy budeš chtít.“ řekl mu, otevřel dveře a vyšel ze dveří. Vůbec se mu to nelíbilo. Nelíbilo se mu, že Imhoteph bude trávit svůj čas zde, na místě, které nemají pod kontrolou, na území, které ještě nedávno bylo nepřátelské a možná je nepřátelské i nyní. Nelíbilo se mu, že se Imhoteph nevrátí ke svému učení. Pak ho ale napadlo, že ho možná podceňuje. Možná by tady mohl být v bezpečí. Tady ho nikdo hledat nebude.
Vešla za ním do prostoru svatyně. Opíral se o žulový stůl, čelo svraštělé a zuby zaťaté. Jemně, velice jemně, mu položila ruku na rameno. Nevnímal ji, ale cítila, jak napětí v jeho svalech povoluje. Pak se k ní otočil a usmál se. Na tváři byla znát únava. Únava z vykonané práce i z probdělých nocí.
„Promiň, Meresanch.“
S úsměvem zavrtěla hlavou a přivinula ho k sobě. „To nic, Imhotephe. Myslela jsem, že si o tom budeš chtít promluvit.“
„Teď ne, ještě ne. Je ve mně ještě hodně vzteku. Vzteku na sebe i na okolnosti.“ zamračil se a jemně se vykroutil z jejího objetí.
Dívala se na něho a přemýšlela, jak mu pomoci. Věděla, že Iunu si vybral sám a že ho bolí, že nemůže pokračovat v učení v tom, co si vybral.
Přehodil si plášť přes ramena a dal pokyn k odchodu. Uvědomila si, že i přes své mládí, má v sobě rozhodnost muže. Sílu, která ho táhne k tomu, aby svá předsevzetí dotáhl do konce. Obrátila se k němu a řekla: „Kanefer bude dohlížet přece i na práce v Iunu. Nevidím důvod, proč bys neměl pokračovat.“
„Není to Mennofer, Meresanch. Vždy, když něco začnu, nemohu to dokončit. Musím pryč od rozdělané práce a to mi vadí. Chtěl jsem tam být, chtěl jsem vidět, jak město roste, jaké chyby jsem udělal…“ mávl rukou a vzdychl.
Vyšli na nádvoří. Přimhouřil oči před světlem slunce.
„Budeš mi chybět, Meresanch.“ řekl ji najednou a podíval se na ni.
Zasmála se. V té větě byla upřímnost dítěte i láska muže. Dospívá, pomyslela si a pohladila ho po tváři. „Už musím jít,“ řekla mu, „dost dlouho jsem tě zdržela od tvých povinností.“ Svižným krokem vyšla za ochranné zdi chrámu a zamávala mu.
Usmál se a pomalu se vracel zpět.
Stál před ním a mlčel. Čekal, až si ho ten muž pořádně prohlédne. Tady nebyl kněz – jeden z Ctihodných Hemut Neter. Tady byl jen Kaneferův syn, ale i to stačilo. Ver Mau, nejvyšší z nejvyšších v Iunu, byl velký jako oni, jen Šaj ho mírně převyšoval. Ale povšiml si, že jeho lebka měla spíše tvar lidí. Cítil v zádech Šajovu nespokojenost. Také se mu ten muž nelíbil. Bylo v něm něco, co ho znervózňovalo. Ostražitost k lidem ze severu, apriorní nedůvěra – nemohl to pojmenovat, ale věřil Šajovu instinktu. Muž se posadil. Imhotepha nechal stát. Šaj se posunul blíže k Imhotephovi, jako by chtěl chránit. To vzbudilo mužovu nelibost.
„Myslel jsem, že Kaneferův syn bude spíše studovat v Domě Ptahova Ka než v posvátném Iunu.“ v těch slovech cítil náznak ironie a to ho uklidnilo. Ten muž s ním bojoval. Nevěděl o tom, ale bojoval s ním. Teď už věděl jak na něho. „Kromě toho, tady není třeba ochránce,“ dodal k Šajovi, „jsi na posvátné půdě a budeš tu v bezpečí. Mimo to, cizinci tu nesmí.“
Imhoteph se uvolnil, jak nejvíce dokázal. Cítil, jak Šajova nelibost roste a tak k němu otočil hlavu a řekl.: „To není, Ctihodný Ver Mau, můj ochránce, ale můj přítel. Je nejen mým přítelem, ale i přítelem a neocenitelným pomocníkem mého otce.“ Obrátil hlavu k muži a usmál se: „Možná je původem cizinec, ale duší patří k Tameri a mnohokrát to prokázal.“ Počkal, až se uvolní i muž naproti a pokračoval: „Jako Kaneferův syn mám nejlepšího učitele ze všech a pokud vím, již se začalo pracovat na obnově Iunu, a proto zde nebudu ani já zahálet. Jako Imhoteph, pane, chci zvládnout i umění Sachmet, a pokračovat v umění Anubise – podle mne to úzce souvisí.“
„Bereš si na sebe poněkud příliš povinností.“ řekl muž a zamračil se. „Výuka sunuů je velmi náročná na vědění i na čas. Jak chceš zvládnout obojí?“
„Jmenuji se Imhoteph, nejvyšší – nechci s tebou bojovat. Nechci a nebudu bojovat s nikým, chci zůstat věrný svému jménu.“ řekl velmi tiše, ale s pohledem upřeným do očí muže. „Jsem si vědom náročností profese, kterou se zde hodlám naučit a jsem si vědom i svých povinností ke svému otci a proto je přítomnost mého přítele nezbytná. Je tím, kdo spojuje mého otce se mnou, spolehlivý, znalý potřeb mých i mého otce pro zdárné dokončení obnovy tohoto posvátného místa. Jeho přítomnost zde, pane, bude přínosem jak pro město, tak i pro mne. Proto tě žádám, abys v tomto případě učinil výjimku a dovolil mu zde zůstat se mnou. I pro mou ochranu, jak říkáš, protože já, Ver Mau, nebojuji – jsem Imhoteph. Tiše pozoroval, jakou reakci jeho řeč vzbudila. Muž se pomalu začal uvolňovat a usadil se pohodlněji do křesla. Mlčel, ale Imhoteph věděl, že má způli vyhráno.
„Dobře. Souhlasím.“ řekl muž a vstal. Audience byla u konce. Vyšli ze dveří a oba si oddechli. Prošli dlouhou chodbou až na nádvoří a vyšli ven z bran chrámového komplexu. Konečně si mohou prohlédnout město.
Slunce pražilo. Oba měli v ústech sucho a hlad. Prodírali se uličkami Iunu. Šaj pohledem hledal Dům piva, kde by uhasil svou žízeň i apetit. Imhoteph si prohlížel spoušť, kterou tu natropili Sanachtovi vojáci. Bylo to tu horší než v Mennoferu – ten ochránila alespoň z části, velká zeď. Tady pronikly hluboko dovnitř, možná i proto, pomyslel si, že byli méně ostražití vůči tomu, komu dali moc vládnout.
Šaj ožil a přidal do kroku. Imhoteph mu skoro nestačil a tak ho chytil za ruku a stáhl ho k sobě.
„Co je?“ zeptal se ho.
„Dům piva. Tam.“ ukázal rukou směr, ale zpomalil.
Imhoteph se začal smát. Napětí, které zůstalo po audienci u Ver Mau, se uvolnilo a on se smál, až mu tekly z očí slzy. Nad ním stál se zaraženým výrazem Šaj a lidé na ulici se zastavovali a podivovali se nad chováním těch dvou.
„Už přestaň, prosím,“ řekl mu Šaj, ale v koutku úst mu cukalo. „Podívej, jaké jsme vzbudili pohoršení,“ dodal s jemnou výčitkou.
Přidali do kroku, aby byli co nejdříve v Domu piva. Byl nízký a tak, když tam vešli, musel Šaj sklonit hlavu, aby nenarazil do stropu. Uvnitř byl chládek a vonělo tam jídlo. Vůně vybudila hlad i u Imhotepha. Děvče, které roznášelo jídlo obdivně pokukovalo po Šajovi. Předložila jim pivo a chleba a odběhla pro pečené kuře. Šaj pil velkými doušky pivo a nevšímal si ji. Donesla maso a pomalu, velmi pomalu s pohledem, který prozkoumával každé místečko Šajova těla, jim ho předkládala. Pak se zeptala, budou-li si ještě něco přát. Šaj zavrtěl hlavou a rukou zalovil ve vaku. Vytáhl malou skříňku s líčidly ze zeleného kamene a podal ho děvčeti. Zklamaně vzala skříňku jako úplatu za jídlo a pomalu se vracela ke své práci. Šaj se ládoval jídlem a Imhoteph uvažoval, jestli vůbec ví o obdivných pohledech žen, anebo je v myšlenkách jen u své vdovy.
„Musíme najít ten dům.“ řekl Imhotephovi s plnou pusou a přetrhl jeho úvahy.
„Jaký dům?“ zeptal se ho s údivem.
„Ten, co sehnal Kanefer. Nechce, abys bydlel v chrámu. Považuje to za málo bezpečné. Kromě toho i on potřebuje místo, kde by mohl nerušeně pracovat.“ dodal Šaj a porozhlížel se po nádobě s vodou, kde by si mohl umýt ruce.
„Nic mi neřekl,“ zamyslel se Imhoteph. Myslel, že bude bydlet v chrámových příbytcích, tak, jako v Mennoferu.
„Chtěl, ale měl jsi službu v chrámu a tak tě tím nechtěl zatěžovat. Měl málo času. Nastaly nějaké komplikace s dodávkami kamene a musel zase zpět. Také říkal, že jako jeho syn musíš mít odpovídající bydlení, jinak by to bylo podezřelé. V tom má pravdu.“
Rozladilo ho to. Zase už někdo rozhodoval za něho, i když v dobrém, ale bez toho, aby se zeptali na jeho názor. Uvědomoval si své rozladění, ale došlo mu i to, že jeho pobyt v Iunu je i pro Kanefera svazující vzhledem k nastávajícím rozhovorům a vyjednávání s kněžími, kteří si kladou čím dál tím větší podmínky. Zavřel oči a snažil se uklidnit. V poslední době byl podrážděný. Nevěděl, co se s ním děje.
Šaj se líně zvedal ze země. Dívka, která přinesla jídlo, se k němu otočila s poněkud smutným pohledem a on se na ni usmál a zvedl ruku na znamení pozdravu. Vyšli ven do horka rozpálených ulic.
„Kde je vlastně Kanefer?“ zeptal se Šaje.
„Dohlíží na práce Ta Set Neferu.“ řekl mu Šaj a zamyslel se. „Víš Imhotephe, myslím, že bychom měli udělat něco pro tvou ochranu. Práce přibývá a já nemohu být stále s tebou. Vím…“ řekl, když viděl nesouhlas v jeho tváři, „…ale měl by ses naučit bránit. Tady tě nebude chránit posvátnost tvého úřadu a ani to, že jsi Kaneferův syn. Budeš se muset spoléhat jen na vlastní síly a vlastní um.“
Musel souhlasit. Kněžím z Iunu nedůvěřoval, byli kam vítr, tak plášť a představený Iunu by nezaváhal se ho zbavit, pokud by to pro něj mělo být ohrožující a to přes ujišťování, že zde je na posvátné půdě a proto v bezpečí.
Došli k domu, který zakoupil Kanefer. Měl dvě patra a zdaleka nebyl tak honosný, jako v Mennoferu. V přízemí se nacházela velká kuchyň a dvě ložnice. Imhotepha zarazilo, že přízemí bylo osvětlováno jen loučemi. To bylo nezvyklé. Ve druhém poschodí se nacházela velká pracovna a další dvě nezařízené místnosti. Druhé poschodí na tom bylo lépe, zde byl normální zdroj světla.
„Pak ti to vysvětlím.“ řekl Šaj a hodil na zem ranec. „Měli bychom najmout někoho na vaření.“ dodal, když vešel do kuchyně.
-koniec-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
