Střet s Římany
Brzy po Burebistově smrti upadlo jeho království do vnitřních rozbrojů, když se rozpadlo na čtyři až pět menších politických celků.[27] Dácie přesto i nadále upoutávala pozornost Římanů, rozšiřujících svoji moc k jejím hranicím. Podle tvrzení Marka Antonia, jak je podává Suetonius, měl Octavianus, pozdější první římský císař Augustus, někdy kolem roku 35 př. n. l. uvažovat o navázání dynastické aliance s jedním z getských králů jménem Kotiso, za něhož chtěl provdat svoji dceru Julii.[68] Appiános se naproti tomu zmiňuje o Octavianových záměrech vytáhnout proti Dákům.[69] Poté, co Octavianus zvítězil nad Antoniem, vzrostla aktivita Římanů v oblasti při dolním Dunaji. V roce 29 př. n. l. prokonzul Makedonie Marcus Licinius Crassus odrazil útok Bastarnů do Thrákie a následně si podrobil getské kmeny až po ústí Dunaje.[70] Crassem dobyté území Římané v průběhu Augustovy vlády zkonsolidovali a zformovali zde provincii Moesii.
Římská expanze neodradila Dáky od podnikání pravidelných, ničivých nájezdů do oblastí na jih od Dunaje.[71] Římané reagovali občasnými protiútoky, při nichž v letech 11 až 12 zotročili na padesát tisíc Getů a přemístili je do Moesie.[72] Císař Tiberius dovolil kolem roku 20 sarmatským Jazygům usadit se na planině při řece Tise, čímž vznikl nárazníkový pás mezi provincií Panonií a Dáky.[17] V šedesátých letech 1. století se tehdejší správce Moesie opakovaně potýkal s neklidnými národy za Dunajem, přičemž přesídlil desítky tisíc tamějších obyvatel do své provincie.[73] V roce 69 se Dákové pokusili využít zmatků nastalých v římské říši po Neronově smrti ke vpádu do Moesie, avšak byli zatlačeni zpět.[74]
Naléhavost dáckého problému vystoupila za vlády Domitiana, neboť počátkem roku 86 koalice Dáků, Bastarnů, Roxolanů a Jazygů napadla římské pevnosti na Dunaji. Barbaři vyplenili a vypálili četná moesijská sídla a kastely a způsobili smrt místodržiteli Gaiu Oppiovi Sabinovi.[73] Veřejné mínění v Římě přimělo Domitiana, aby se osobně vypravil potlačit dácké nebezpečí. Pět legií pod velením pretoriánského prefekta Cornelia Fuska se vydalo do nitra Dácie, nicméně v bitvě v průsmyku u Tapae utrpělo zdrcující porážku. Jedna legie padla do léčky, v níž byla zcela zničena, a sám Fuscus přišel o život.[75] Tuto katastrofu přivodil Římanům Decebalus, jenž se někdy v této době stal novým dáckým králem.[73] Domitianus se nesmířil s nezdarem a v roce 88 vyslal proti Dákům ještě větší římské vojsko v čele s vojevůdcem Luciem Tettiem Julianem. Ačkoli pod jeho vedením Římané slavili v boji s Dáky větší úspěchy, kvůli houževnatému odporu nepřátel se nedokázali probít k Decebalově sídlu Sarmizegetuse.[76] Decebalus navíc obnovil spojenectví se sousedními sarmatskými a germánskými kmeny, což Domitiana donutilo k vyjednávání. Podle dohodnuté mírové smlouvy se Decebalus formálně podvolil Římu a nadále vládl jako klientský král, Římané se mu ale zavázali platit každoroční tribut a poskytovat technickou pomoc.[77] Hranice s Dáky zůstala po zbytek Domitianova panování klidná, třebaže uzavřený mír představoval pouze dočasné řešení konfliktu.[77]
Metopa na památníku Tropaeum Traiani zobrazující dáckého bojovníka třímajícího v rukou falx. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Dácké války
Decebalus jako první král od časů Burebisty opět sjednotil Dácii, z níž učinil centralizovanější království, než jakým byla za jeho dávného předchůdce, a obdařil ji lépe organizovaným správním aparátem.[78] Udržoval také diplomatické styky s ostatními barbary a potenciálně mohl vážně ohrozit římské podunajské provincie. Císař Traianus, nespokojený s pokořujícími podmínkami Domitianovy smlouvy a s nejistou situací na Dunaji, se rozhodl vést proti Dákům trestnou výpravu.[79] Za tím účelem provedl záhy po svém nástupu na trůn důkladné přípravy, v rámci nichž nechal posílit opevnění a vystavět vojenskou silnici na římském břehu Dunaje. Posléze přisunul do blízkosti Dácie ohromnou armádu čítající takřka sto tisíc mužů.[80]
Vlastní invaze začala na jaře roku 101, kdy dvě početné kolony římských vojáků překročily Dunaj a zamířily nejkratší cestou na sever k jádru království v Orăștijských horách. Během tažení se Římané utkali se svými protivníky u Železné brány, v bitvě u Tapae, v níž bouře přiměla Dáky ke stažení.[81] Přestože nepřístupný terén a nevhodné roční období bránily Římanům v dalším postupu, útočníci se nehodlali stáhnout zpět za Dunaj a přezimovali na nepřátelském území.[82] Vytrvalost a krutost dobyvatelů vypalujících venkovskou krajinu a pobíjejících tamější lid narušila soudržnost Dáků a někteří jejich předáci se vydali k Traianovi.[83] Decebalus však neuvažoval o vyjednávání a podnítil spojenecké kmeny k zimnímu výpadu do Dolní Moesie. Traianus nato s částí svých sborů vytáhl vstříc nájezdníkům, které přesvědčivě rozdrtil.[84] Na místě jeho vítězství byl o několik let později zbudován monument Tropaeum Traiani, připomínající císařovo vítězství. V Dácii Římané vytvořili potřebné komunikace, díky nimž mohli v roce 102 přikročit k systematickému dobývání jednotlivých dáckých pevností.[85] Nakonec sevřeli i samotnou Sarmizegetusu, čímž donutili Decebala, aby se vzdal. Vítězný Traianus, přesvědčený, že Dáky dostatečně zpacifikoval, uložil Decebalovi tvrdé podmínky: král musel srovnat se zemí své pevnosti, odevzdat zbraně, přijmout římskou posádku do Sarmizegetusy, vydat všechny přeběhlíky a v zahraniční politice se přidržovat vůle Říma.[86] Římané obsadili zhruba jednu šestinu dáckého království, ovšem Decebalus si podržel vládu.
Navzdory mírovému ujednání si dácký král počínal naprosto nezávisle a ihned se chystal k nové válce.[87] Traianus zanedlouho po sjednání míru pověřil architekta Apollodóra z Damašku stavbou mostu, jenž u Drobety překlenul Dunaj a umožnil spojení s územím na levém břehu řeky.[78] Decebalus mezitím vyzbrojil vojsko, obnovil pevnosti a vypravil se proti Jazygům.[87] V zimě 104 Dákové opět napadli římské teritorium na jih od Dunaje, posléze zajali Traianem ustaveného velitele v Dácii a vypudili tamější římské oddíly.[88] V reakci na tyto události vyhlásil římský senát Decebalovi válku.[89]
V roce 105 se Traianus vrátil do Dácie a spěšným postupem směřoval do centrální Transylvánie, kde vyvrátil většinu nedávno opravených opevněných sídel v okolí Sarmizegetusy. Římané současně provedli podpůrné útoky do dalších částí Dácie, jimiž zamezili přísunu posil hlavnímu městu.[90] Dákové znepokojovali své protivníky gerilovou taktikou, pro niž dácká krajina poskytovala příhodné prostředí. Přesto nedokázali zabránit Římanům, aby oblehli Sarmizegetusu a po vyčerpávajícím dobývání toto místo koncem léta roku 106 obsadili a zničili.[91] Mnozí Dákové včetně samotného Decebala unikli a vytrvali v odboji. Římané neustávali v systematickém podrobování zbývajících dáckých sídel a pronásledování nepřátelských bojovníků.[92] V beznadějném postavení se prchající a obklíčený dácký panovník rozhodl předejít zajetí sebevraždou, načež si prořízl hrdlo.[93]
Králova smrt znamenala konec dáckého odporu a definitivní podmanění nerosty nejvíce oplývajících částí Dácie Římany.[94] Vítězové získali ohromnou kořist, jejíž hodnota je vyčíslována na přibližně 165 tun zlata a 330 tun stříbra,[95] a uvrhli do otroctví na 50 000 válečných zajatců.[96] Traianus, obdařený již dříve čestným přízviskem Dacicus, dohlížel na poměry v Dácii ještě několik měsíců a teprve v roce 107 se vrátil do Říma, aby tam triumfem oslavil přemožení Dáků.[95] Průběh obou válek nechal zvěčnit na velkolepém Trajánově sloupu.
Decebalova smrt, výjev z Trajánova sloupu. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
-pokračovanie-
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1cie
Reference
27. Strabón VII.3.11.
28. Strabón hovoří o dvou stech tisících bojovnících. Strabón VII.3.13.
29. Oltean (2007), s. 48.
30. Grumeza (2009), s. 68.
31. Grumeza (2009), s. 71.
32. Grumeza (2009), s. 72.
33. Podle Hérodota je Gebeleizis pouze jiné jméno pro Zalmoxia. Hérodotos IV.94.
34. Gudea, Lobüscher (2006), s. 11.
35. Hérodotos IV.94.
36. Strabón VII.3.8.
37. Oltean (2007), s. 107.
38. Grumeza (2009), s. 76.
39. Grumeza (2009), s. 74.
40. Oltean (2007), s. 108.
41. Oltean (2007), s. 110.
42. Oltean (2007), s. 111.
43. Oltean (2007), s. 65.
44. Grumeza (2009), s. 130.
45. Oltean (2007), s. 74.
46. Oltean (2007), s. 76.
47. Oltean (2007), s. 61.
48. Oltean (2007), s. 86.
49. Grumeza (2009), s. 12.
50. Grumeza (2009), s. 129.
51. Grumeza (2009), s. 128.
52. Oltean (2007), s. 50.
53. Plinius. Kapitoly o přírodě VII.11; XXII.1.
54. Strabón VII.3.12.
55. Oltean (2007), s. 114.
56. Oltean (2007), s. 45; Gudea, Lobüscher (2006), s. 12.
57. Oltean (2007), s. 101.
58. Grumeza (2009), s. 134.
59. Grumeza (2009), s. 136.
60. Grumeza (2009), s. 137; Oltean (2007), s. 105.
61. Oltean (2007), s. 97.
62. Grumeza (2009), s. 137.
63. Grumeza (2009), s. 138.
64. Grumeza (2009), s. 139.
65. Schmitz (2005), s. 30.
66. Schmitz (2005), s. 36.
67. Schmitz (2005), s. 32–33.
68. Suetonius, Božský Augustus 63.
69. Appiános, Illyrská kniha 22-23.
70. Cassius Dio LI.23-27.
71. Grumeza (2009), s. 151.
72. Strabón VII.3.10.
73. Oltean (2007), s. 51.
74. Tacitus, Z dějin císařského Říma III.46; Grumeza (2009), s. 155.
75. Grumeza (2009), s. 160.
76. Grumeza (2009), s. 161.
77. Oltean (2007), s. 52.
78. Oltean (2007), s. 54.
79. Cassius Dio LXVIII.6.
80. Grumeza (2009), s. 168.
81. Cassius Dio LXVIII.8.
82. Grumeza (2009), s. 171.
83. Grumeza (2009), s. 173.
84. Grumeza (2009), s. 173–174.
85. Grumeza (2009), s. 174.
86. Cassius Dio LXVIII.9.
87. Cassius Dio LXVIII.10.
88. Grumeza (2009), s. 179.
89. Gudea, Lobüscher (2006), s. 19.
90. Grumeza (2009), s. 180.
91. Grumeza (2009), s. 183.
92. Grumeza (2009), s. 184.
93. Cassius Dio LXVIII.13.
94. Grumeza (2009), s. 186; Oltean (2007), s. 55.
95. Grumeza (2009), s. 186.
Súvisiace:
Najstaršie objavené písmo pochádza z Európy?
https://www.miesta.net/clanok/najstarsie-objavene-pismo-pochadza-z-europyKontroverzní destičky z Tartarie: Je na nich nejstarší písmo světa?
http://extrastory.cz/kontroverzni-desticky-z-tartarie-je-na-nich-nejstar...Mystérium vinčianskeho scriptu: Počiatky neolitického písomníctva?
http://www.archeologiask.sk/clanok/article/mysterium-vincianskeho-script...
