Objevili jsme podzemní Plitvická jezera! V jeskyni jsme strávili více než 50 hodin. Postupovali jsme 10 kilometrů přes překážky a vodní příkopy, spali dvě noci při teplotě vzduchu a vody 11 stupňů Celsia. Prozkoumali jsme novou podzemní soustavu dlouhou 1,8 kilometru s velkými sály vysokými přes čtyřicet metrů, překonali čtyři metry hluboké jezero, pozorovali jeskynní ozdoby všech možných tvarů a velikostí. Objevili jsme i kamenné koule.
To vše, bohužel, běžný člověk nikdy nespatří. Podzemím Plitvických jezer může procházet pouze zkušený jeskyňář. Možná je to taki lepší, protože tam zůstane zachována nedotčená příroda.
Výchozím místem expedice byla vesnice Nova Kršlja. Do Panjkovi rokle, vzdálené asi deset kilometrů severovýchodně od Plitvických jezer je možné dorazit pěšky nebo traktorem. Ten převezl potřebné vybavení, nádrže, osvětlení, spací pytle, jídlo… Expediční tým čítal 35 lidí, ačkoli konec podzemní jeskyně dosáhlo jen 6 zkušených speleologů. 18 lidí zabezpečovalo přesuny a logistiku. 11 pečovalo o tábor a veškeré vybavení pro odpočinek. Byla místa, kde se bylo nutné ponořit za vodní bariéry a proniknout tak dál do neznáma. Osm zkušených jeskyňářů studovalo za pochodu vodní překážky a určovali další možný postup.
Všech 35 lidí tvrdě pracovalo, aby 6 zkušených speleologů mohlo dojít až na konec 13 kilometrů dlouhé jeskyně, prozkoumané už dříve. Bylo velmi těžké vybrat na posledním místě ve známé jeskyni šest z nás, kteří pokračovali dál do neznáma.
Nemyslete si, průzkum neprobíhá na silnici nebo na nějaké louce, ale v podzemním systému, v němž jsou všechny průchody zčásti zaplněné vodou. Ve vodě číhají skryté skály a balvany čekající na nezkušené průzkumníky a rozválcují člověku nohu nebo jej jinak zraní. A pak, vodní sifony, místa kde je nutný riskantní ponor do neznáma, aby se člověk dostal dál, do prostoru za skalní stěnou, pokud tam vůbec nějaký je.
Velkou pozornost jsme věnovali odpadkům, protože po návratu musela místa našeho dočasného pobytu zůstat nedotčená.
Nejhorší byla první část jeskyně, asi 100 metrů od hlavního vstupu. Každý musel projít 40 centimetrů hlubokou vodou. Jenže tady nejde jít vzpřímeně, ale v podstatě se vodou posouváte po kolenou. Za tímto místem se pak strop zvyšuje a stěny rozestoupí. Zpočátku v expedičním týmu vládlo nadšení, ale vzpomínaných sto metrů nás připravilo o mnoho vybavení: museli jsme oželet šest velkých pytlů, což představovalo 40 – 70 kg výbavy, kterou nebylo možné pronést vodním tunelem.
Zůstaly nám tedy jen nejzákladnější potřeby a kompletní potápěčské vybavení. Nejdůležitější byly kyslíkové láhve a dýchací trubice. Cestu následně zpomalil vodní sifon, přes který jsme se museli ponořit desetkrát a přenést veškeré vybavení. Bylo to velmi obtížné, protože pytle jsou buď plovoucí, nebo pohyblivé. Také komunikace s členy týmu na druhé straně sifonu je velmi složitá.
Všichni jsme už unaveni, ale nejtěžší na nás teprve čeká. Zajišťujeme veškeré zařízení a chodbou, která nedovoluje normální chůzi, pět dalších hodin sestupujeme do takzvané studny, jejíž dno většinou bývá plné vody. Museli jsme opět plavat. V této části děláme lidský řetěz a předáváme si výbavu z ruky do ruky. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Konečně zbývá už jen posledních sto metrů k místu, kde jsme si naplánovali tábor pro odpočinek a spánek.
Místem odpočinku je velmi nízká chodba, takže musíme po kolenou a tahat veškeré vybavení za sebou. Všichni členové expedice jsou tak vyčerpáni, že si sotva připraví lůžko na spaní. Myslím, že to co teď celý tým potřeboval, bylo napít se něčeho „ostrého“. Nejsme žádní supermani.
Většina spacáků je úplně promočená. Nejtěžší to má obsluha naší malé kuchyně a hospodáři. Musí zpracovat a uklidit spoustu materiálu, zabezpečit místo na odpadky, pro malou i velkou potřebu. To vše bezpečně zabalit a přichystat k přesunu na zpáteční cestě.
Jídlo se ohřívá přímo v konzervách. Pak se do spacáků vkrádá únava a během pár minut všichni tvrdě spí.
Ráno jsme se probudili mokří, výbava i batohy jsou prosáklé. Natáhnu na sebe zablácenou výbavu a prohlížím si poslední známé místo v této jeskyni. V šeru už vidím otvory, které vedou dál…
Za každým krápníkovým závojem vidíme překrásné sály a dvorany, slapy a kamenné koule
Už v prvních několika minutách spatříme na konci temné chodby další šachtu, komín vysoký asi 15 metrů. Jako odborný technik výpravy mám za úkol vyřešit další postup. Utrpení a doslova lámání paží trvá hodinu. Když se nám tuto překážku podaří překonat, zůstaneme stát v úžasu. Na stěnách, na stropě a za každou další zatáčkou pozorujeme neskutečné podzemní krásy. Z vod jezera vyrůstají stalagmity, shora visí záclony stalaktitů. Skutečně jsme objevili zázrak, pravé podzemní Plitvice. Jsou možná ještě krásnější, než Plitvice tam venku.
Myslím, že nikdy nebudu schopen slovy popsat tu krásu. Je dobře, že s sebou máme fotoaparát. Musím přiznat, že nikdo z nás nečekal tak velkou oblast s tolika jeskynními dekoracemi, natož tak velké krápníky a jezera, které jsou všude, jak postupujete dolů chodbou.
Nejzajímavějším objevem byly malé kamenné koule, které jsme nazvali jeskynní perly. Ve velkém množství se vyskytovali na březích a dně jezera. Nikdo si nedovede vysvětlit, kde se tu vzaly, a jak mohly vzniknout. Nikdo nic podobného neviděl. Podobné kuličky, jen jiného složení, se vyskytují například v okolí Vršan, proto vršanské koule, další byly objeveny v jihoafrickém dole a nacházejí se i na poušti v Utahu.
Po několikahodinovém výzkumu, měření délek a pozice jsme pochopili, že chodba ještě nemá konec. Museli jsme tedy poslat jednoho z nás zpět do tábora pro karbid do „karbidek“. Kamínky karbidového vápna v kontaktu s vodou uvolňují acetylen, který v karbidce velmi jasně hoří. Postupujeme dál.
Vedoucí expedice Tihomir Kovačevič už léta tušil – a tvrdil, že u obce Rakovica existují podzemní Plitvice. A ty jsme opravdu našli! Jdeme dál. Po osmi hodinách se vracíme do tábora na konci 13 kilometrové chodby, kde nás netrpělivě očekává Tihomir.
Darujeme objev Tihomirovi, který o podzemním světě pod Plitvickými jezery hovoří už 30 let
Popisuji vše, co jsem viděl. Všichni jsou překvapeni a navrhují pojmenovat nové jeskynní chodby podle vedoucího výpravy – Tihomirovy podzemní Plitvice. To proto, že Tihi měl už za dva dny slavit 62. narozeniny. Považujeme to za nejlepší dárek pro člověka, který strávil 30 let průzkumem místního podzemí.
Všichni nadšeně volali – „Dědo, máš své dolní Plitvice! Ten pocit, štěstí, radost a hrdost se nedá popsat … když víte, že se vám vrátily celoživotní investice, nadšení a láska pro přírodu, říká Tihomír.
Celkem jsme prozkoumali a zaměřili 1400 metrů nových chodeb. Systém Panjkova – Varičakova splja je opět druhým nejdelším chorvatským jeskynním systémem s délkou 13 kilometrů.
Dost bylo chvály, jdeme všichni spát. Zapisovatel expedice nás upozornil, že je zajímavé, jak čas ztrácí na významu, když spíte v jeskyni. Máte pocit, že jste tam nekonečně dlouho, ale ve skutečnosti je to jen den a noc. Proto je nutné držet se předem stanoveného plánu.
Probudili jsme se opět úplně promočení, teplota vzduchu a vody je 11°C. Další den už je ve znamení ústupu. Všechno je nutné uvést do původního stavu, dopravit všechen materiál a odpadky zpět vodním sifonem až ke vstupu do jeskyně – a pak se může začít slavit. U vchodu venku už stojí traktor, který nás dopraví na základnu. Tam už čeká mnoho lidí, kterým s radostí můžeme oznámit dobré zprávy.
Všichni se připojili k velké oslavě, včetně „mámy“ naší expedice, Zeljko Hodaka, předsedy Ochrany Parku Plitvicko, s nímž jsme strávili 14 dní přípravami na výpravu. Z našeho vyprávění si nenechá nic ujít a je nadšený.
Oslavujeme skromně, protože už únavou sotva stojíme na nohou, ale s úsměvem na tvářích. S úctou vzpomínáme na všechny utonulé oběti zdejšího podzemí, které se již nikdy neprobudí do nového dne. Členové této expedice se ráno probudí s úsměvem.
A. Kovačevič, od Speleološka Udruga (Pula), 2010
Překlad: JM
Zdroj: WMmagazin.cz
Súvisiace:
