- Pozri, anjeli!!! Mami, pozri! Anjeli! - Neočakávane zvrieskol nablízku niečí tenký hlások.
Ešte som po nezvyčajnom "lete" celkom neprišla k sebe, keď Stela už niečo štebotala s malým bacuľatým dievčatkom.
- Ak nie ste anjeli, tak prečo tak veľmi iskríte? - pýtala sa malá, úprimne prekvapená a potom rozjarene zapišťala: - Jéj! Akú krásnu vecičku máš!
Len vtedy sme si všimli, že Stelin posledný "výtvor" - jej zábavný červený "drak" - sa s nami prepadol tiež...
K mému velkému překvapení jsme se na rozdíl od toho, co jsme viděly předtím, dostaly do úplně jiné doby a na místo, které vypadalo jako Francie a podle oblečení osmnácté století. Po široké dlážděné ulici projížděl krásný uzavřený kočár, uvnitř něhož seděl mladý muž a žena ve velmi drahých šatech a zřejmě ve velmi špatné náladě... Mladý muž dívku o něčem opakovaně přesvědčoval a ona, naprosto ho neposlouchajíc, se klidně vznášela někde ve svém snění, čímž mladého muže velice dráždila...
„Vidíš – to je on! To je ten samý "malý chlapec"... jenom už za mnoho, mnoho let,“ tiše zašeptala Stella.
„A jak to víš, že to je právě on?“ zeptala jsem se, ještě vše úplně nechápajíc.
Nasledujúce dni som však mala neuveriteľne veľa práce a tak hoci prešli už týždne, stále som si nevedela nájsť voľný čas na návštevu mojej malej priateľky. Myslela som na ňu takmer každý deň a sľúbila som si, že na ďalší deň si nájdem čas a odmením svoje srdce stretnutím s touto nádhernou svetlou bytosťou, čo by aj len na pár hodín... Okrem toho ma napadla veľmi zvláštna myšlienka a to zoznámiť moju starú mamu s jej starou mamou. Bola som si z nejakého nevysvetliteľného dôvodu istá, že tieto výnimočné ženy si istotne nájdu nejakú tému, o ktorej by sa dokázali zhovárať.
Dny šli jeden jako druhý. Týdny ubíhaly. Postupně jsem si začala zvykat na nezvyklé každodenní návštěvníky… Koneckonců, i mimořádné události, které vnímáme na začátku téměř jako zázrak, se stanou samozřejmostí, jsou-li pravidelně opakovány. Jako i můj báječný „host“, který mě ze začátku tak velmi překvapoval, se pro mě stal téměř obyčejným jevem, kterému jsem upřímně věnovala část svého srdce a byla jsem připravená dát mnohem více, pokud by jen to mohlo někomu pomoci.
“Světlana znamená „Nositel světla“. Velmi zřídka se stane, aby jméno osoby, její osud a skutky tak plně souzněly, jako se to stalo v případě Světlany de Rohan-Levašov. Celý její život, od nejútlejšího dětství, byl prodchnut aspirací ke Světlu, Vědění a duchovnímu vývoji. Že je její osud neobvyklý je to nejskromnější, co lze říci. Od úplného počátku života si musela zvykat na fakt, že se od ostatních velmi odlišovala, že mohla dělat mnoho věcí, které pro ostatní byly nedosažitelné a nepochopitelné. Již jako velmi malá musela Světlana studovat a zvládnout své schopnosti, naučit se, jak je správně kontrolovat a používat. Zažila hořkou pachuť neporozumění a nedůvěry, závisti a krutosti, osamění a zášti již jako velmi malá. Její zázračné vrozené schopnosti byly nepochopeny a popírány; musela přežít a žít v tomto světě, velmi nebezpečném a zrádném světě, obzvláště pro malou dívku...”
